Vítej, Jaro! 

V zimě v zemi všechno spí, 

na jaře se probudí, 

a ta Země Maminka, 

vychová nám semínka. 

Děkujem ti Země milá, 

žes to zrnko v sobě skryla, 

prosíme tě, sluníčko, 

zahřejvej nám zrníčko. 

Ve vzduchu již bylo cítit jaro. Nahoře v kopcích sice ještě ležely sem tam sněhové  polštářky, ale Sluníčko mělo čím dál větší sílu, a tak postupně i ony odtávaly a měnily se ve vodu. Vodička se vsakovala do měknoucí hlíny a pomaličku probouzela všechny bytosti, které v ní přes zimu odpočívaly. V podzemních doupátkách, jeskyňkách a komůrkách se po dlouhém zimním spánku protahovali broučci, krtci, myšky, larvičky, žížaly a další drobní tvorové.
V jedné ze spletitých podzemních chodeb to najednou zacinkalo: „cink, cink, cililink.“ To Sluníčko vyslalo své dva nejsilnější paprsky, aby pospíchaly vzbudit Posla jara.  

Jestlipak víte, kdo je Poslem jara? Je maličká, voňavá, zelená a má bělostnou skloněnou hlavičku. Je to květinka ze všech nejodvážnější, protože jako první vystrčí svou hlavu do ještě někdy nevlídného, chladného, deštivého a větrného počasí. Už víte? Ano, je to Sněženka.  

Ozval se zvonivý smích „chi chi chi cililink.“ To se oba paprskoví bratři zaradovali, že malou holčičku Sněženku našli. Ještě ležela ve své hnědé noční košilce v postýlce z mechu. Našli ji podle jejích bělostných rozpuštěných vlasů. „Vstávej Sněženko, Sluníčko nás za tebou posílá. Už přišel tvůj čas. Paní Zima je už na odchodu a ty otevřeš bránu Vesně, královně jara.“ Pohladili jí po bělostných tvářičkách. Sněženka otevřela očka, protáhla se a když uviděla oba sluneční bratříčky, objala je a poděkovala jim za hezké probuzení. Běžela do velké komnaty hluboko v zemi za Velkou Bohyní Gaiou. Gaia byla maminkou všech bytostí na světě. Byla velmi moudrá, krásná a mocná. Všechny své ctnosti používala ve prospěch ostatních. „Matičko, Sluníčko mě už volá ven. Přišla jsem tě poprosit o bílou látku na šaty a čelenku,“ řekla Sněženka. „Ano, má milá, Sněženko rozmilá,už ji mám tady v květinovém košíku pro tebe přichystanou. Vezmi si ji.“ odvětila laskavě Gaia a podala Sněžence hebké bělostné plátno. Sněženka poděkovala a pospíchala zpátky do své komůrky, sedla si a začala si šít šaty. Když byla hotová, oblékla si svůj háv na sebe a začala tančit. Očka jí jiskřila radostí, jak se její suknička pěkně točila. Najednou slyšela kolem sebe spoustu štěbetajících hlásků, to se probouzely její sestřičky květinky. Bledulka, Sedmikráska, Pampeliška, Konvalinka, Blatěnka, Podbělka, Modřenka, Sasanka. Rychle si také utíkaly ke Gaie pro barevná plátýnka na své šaty a čelenky. „Musíme tě, sestřičko naše milá, doprovodit podzemním tunelem až k bráně ven. Počkej na nás, jen si šatičky ušijeme a půjdeme.“ Sněženka byla moc ráda, že jí sestřičky doprovodí. Trochu se totiž bála, není snadné být první. Květinky se vydaly na cestu. Doprovodily ji až k bráně. „Tady už musíš sama, sestřičko. My za tebou přijdeme až později.“ Objaly a políbily Sněženku a popřály jí hodně odvahy. Sněženka stála váhavě před brankou a snažila se zhluboka dýchat, celičkou ji zaplavil strach. Sama sobě si potichoulinku říkala: „Jsem silná a statečná. Vím, že to zvládnu.“ Tu najednou se u brány zjevila Gaia, vzala Sněženku za ruku a pravila: „Sněženko, jsi nejodvážnější ze všech, proto jsi vybraná k tomuto zodpovědnému úkolu. Dokážeš to, vím to. Až vyjdeš ven, vyber si takové místečko, kde budeš v bezpečí, třeba někde za malou skalkou, či pod stromem, aby tě vítr nezlomil. A někde o kousek dále od řeky a potůčku, aby tě vodička nespáchla. Buď opatrná, dceruško.“ Sněženka se nadechla a řekla nahlas: „Jedna, dvě, tři, teď, Sněženko už leť.“ Šups a byla venku. Ocitla se uprostřed paloučku. Dva bratříčci Paprsci, kteří ji ráno vzbudili, ji hladili po tvářičce, aby ji alespoň trochu zahřáli. Studený vítr jí hned jedním fouknutím rozcuchal vlasy. Trošku se lekla, schoulila se a sklonila hlavu. Tak se cítila mnohem lépe a bezpečněji. Od té doby, mají proto takto skloněnou hlavičku všechny sněženky na světě. Zavřela oči a ucítila tu čarokrásnou vůni všude kolem, uslyšela zpívat ptáčky a broučky se radovat se. Zase oči otevřela a uviděla tu nádheru. V samém nitru pocítila příjemné teplo. To ji hřála láska. A pak zavolala jak nejhlasitěji dovedla:  „Vítéééééééééééééééj, Jaróóóóóóóóóóóóóóó!“ 

Sluníčko a sněženka

Slunce volá na sněženku: 

podívej se, jak je venku! 

Slunce volá do oken, 

haló, děti, pojďte ven! 

Sněženka (Jan Čarek)

Kdyby se dívenka 

jmenovala Sněženka, 

měla by tvářičky 

bělounké jak sníh.

Jak jsi bílá, něžná, 

sněženko má sněžná!
Inu, jak bych byla jiná nežli bílá, 

když jsem se tak blízko sněhu 

včera narodila.  

O sněžence (Ivan Kučera)

Sněžence je v noci zima. 

Vyrůst z mrazu, to je dřina!  

 

sněženka 

  

S láskou ke všem malým i velkým napsala Pavla Soletka Krátká www.elmavia.cz
inspirováno waldorfskými Věnečky Jaro 1 a 2