O výjimečnosti

„Táto, v náhonu zase teče úplně černá voda. Ani dneska nebudeme moct mlít obilí,” ozývaly se nešťastné hlasy dětí mlynáře Josefa z Kalikovského mlýna. „’Zas ta tmavá voda!’ ‘Pane Sládku, dneska pivo vařit nebudem´. Ta voda dočista páchne!’ ‘Co jsou to za čáry a kouzla s naší vodičkou čistou a voňavou jako alabastr?’”, ozývaly se další hlasy z okolí Boleveckých rybníků. Lidé tohoto jinak velmi přívětivého a laskavého kraje již začínali být nešťastní - už po několik dní tekla v Boleveckém potoce dočista tmavá voda. Nešťastní byli i ptáci, myši, ryby a další zvířata, rostliny i stromy. Všichni bez vody strádali. V rákosí u Velkého Boleveckého rybníka plakala drobná kachnička: „Bojím se, že tady všichni umřeme. Achichouvej.” Její teskné volání zaslechl starý Krkavec František a snesl se k ní, aby ji ukonejšil: „Neboj se, maličká. Znám někoho, kdo by nám mohl v našem trápení pomoci. Jen počkej chvilku.” Krkavec František byl ve vzduchu jako doma. Rád se vznášel v nebeských výšinách. Moudrý Vítr byl jeho odvěkým přítelem. František se vznesl vysoko k mrakům, zakroužil nad posmutnělou listopadovou krajinou a vepsal svými černými křídly do vzduchu vzkaz: „Větře, prosím, přines k nám kouzelného pavoučka Vincka. Je to naléhavé.”
    Tanec vzduchu je rychlý, tak si Vítr Františkův vzkaz přečetl téměř hned: „Kamaráde, tentokrát tě čeká vyřešit, zdá se, pěknou záhadu. Vysadím tě tady na břehu rybníka Košináře, určitě se brzy objeví krkavec František a pomůže ti, bude-li to třeba. Hodně zdaru, můj milý pavoučí brachu.” „Snad na brzkou shledanou, Větře!” zavolal ještě Vincek, ale to už se ani nenadál a seděl na lesklých Františkových perutích. „Zdravím tě, Vincku. Něco jsem mezitím vypátral. Donesu tě ke staré kolomazné peci. Je to odtud co by kamenem dohodil u Kamenného rybníka. To budeš koukat.” A opravdu. Vincek nemohl uvěřit vlastním očím. Pec na kolomaz byla zahalena tmavým dýmem. Ozývalo se z ní praskání a další podezřelé zvuky. Doutnala, čoudila, čpěla. V jednu chvíli se dým nadzvedl a Vincek s Františkem ke svému úžasu spatřili obří žábu. Ropucha to byla. Pohybovala se mezi vozíkem se dřevem a rozžhavenou pecí s takovou hbitostí, že na ni oba jen užasle hleděli. Počínala si naprosto jistě. Vyráběla kolomaz. Hodně kolomazi. Část nalévala do dřevěného džberu a část se škodolibým úšklebkem lila do potoka. Oběma detektivům bylo hned jasné, proč je voda v Boleveckém potoce již pár dní tak tmavá. Ale proč to k čertu ta ropucha dělá? K čemu tolik kolomazi… František s Vinckem se schovali do svahu za nejbližší strom a tiše ropuchu pozorovali. Když měla džber plný, donesla ho k druhému vozíku, který stál opodál. Černou mastí pečlivě promazala všechna čtyři kola, zkontrolovala jestli se pěkně otáčejí. Byla spokojená. Pak se vrátila k peci, naložila do ní další polena a vydala se s prázdným vozíkem kamsi mezi stromy… „Sedni si, Vincku, na má křídla. Poletím potichu za ní. Budeme ji sledovat. Ta ropucha se jmenuje Petruna. Všichni v našem kraji se jí bojí. Je to taková věčně naštvaná a protivná podivínka. Nikdo ji nemá rád. Snad jen její mladší sestra, krásná ropucha Pivena, k ní stále chová trochu laskavého citu. Ale té se Petruna vyhýbá jako čert kříži a kolem Pivenina roztomilého příbytku z rákosí chodí již pár let pořádně velkým obloukem. Jen aby ji nezahlédla, jen aby ji nepotkala.” „Zvláštní,” pronesl Vincek a dodal zamyšleně: „Zkoušel se někdo někdy Petruny zeptat, proč je taková…” Zpovzdáli sledovali Petruninu práci. Dojela s prázdným vozíkem k obrovské jeskyni vyhloubené v zemi. Říká se jí Petrovská díra. „Žáby, žábyfuk, teď už ani muk. Sneste se žabí přízraky do Boleveckých luk,” zamumlala Petruna a nad její hlavou zakroužilo hejno okřídlených zelených žabích duchů. Létali do jeskyně a vynášeli obrovské kameny, které nakládali na Petrunin vozík. Když byl naplněný, chytli ho a i s Petrunou ho vezli ke kopci jménem Krkavec, vytáhli ho až nahoru, kde už leželo nepočítaně balvanů, které tam neustálou prací postupně takto odvezli. To už Vincek nevydržel, seskočil z Františkových perutí a odvážil se jít k ošlivě vyhlížející ropuše. „Proč tohle všechno děláš? Vždyť je to taková dřina!” podíval se na ni s pochopením a přátelsky se na Petrunu usmál. Snad jeho úsměv či laskavě znějící slova způsobily, že se Petruny výraz jak kouzlem proměnil. Původně šedozelená Petruna najednou celá zrůžověla a z jejích velikých ropuších oči ztékaly obrovské slzy. „Má sestra je ve všem lepší. Je krásná a na co sáhne, to jí jde. Všichni ji mají rádi. Já jsem špatná a ošklivá. Celá taková od malička nepovedená. Nemám žádné kamarády a nikdo mě nemá rád. Chtěla bych být v něčem výjimečná. Tak jsem si zavolala na pomoc černými ropušími kouzly a čáry žabí přízraky, ty mi pomáhají postavit tady na kopci Krkavci vysokou rozhlednu z kamenů. Tady vysoko budu žít, rozhlížet se do kraje a vládnout mu. Žabí přízraky mi prozradily tajemství, že kdo žije nejvýš, ten je nejmocnější…” Při poslední větě se žabí přízraky ošklivě zachechtaly a zmizely. „Petruno, nevěř tomu, co ti přízraky našeptaly. Tvé srdce v té největší hloubce přece ví, že největší moc má láska,” pohladil Vincek ropuchu po uplakané tváři. „Co kdybys svou rozhlednu na Krkavci postavila nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní. Otevři své srdce a začnou se dít zázraky.” Petruna se začala usmívat. Její tvář radostí dočista zkrásněla. „Děkuju ti, kouzelný pavoučku,” rozloučila se s vděčností a pustila se do práce, která jí konečně dávala smysl. Fáféfífófú.

ropucha