O umění naslouchat

Vincek se na křídlech Větru vznášel v oblacích nad krajinou připomínající rozvlněný kouzelnický plášť… z té výšky pozoroval louky s pasoucími se stády krav, kopce, pole a lesy oděné do barevného podzimního šatu. Vítr zářil radostí nad pestrobarevnými listy houpajícími se na stromech. „Fáféfífófú. Lístky, lístečky leťte, leťte! Oblékněte zem svou oranžovou, červenou a žlutou krásou,” zadul zvesela. Jeden z javorových lístků se větrným vírem zatoulal nahoru až téměř pavoučkovi na dosah. „Skoč, kamaráde. Čeká tě další dobrodružství,” zadul Vítr podruhé. Vincek se zhluboka nadechl a skočil! Chvíli si tak sám plachtil na svém růžovozeleném vlákně, které se třpytilo v paprscích odpoledního slunce. Vtom se pod ním objevil právě onen barevný javorový list a pavouček na něm přistál jako na záchranném člunu. Lístek se zaradoval, že má tak roztomilého kapitána, a vydal se s ním na další pouť krajem. „Vincku, vidíš pod námi ta městečka? To je Žďár, Hlinsko, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Jihlava… A ten krásný hrad, to je Lipnice. No a támhleta tajemná zřícenina u Humpolce se jmenuje Orlík. Ale z řečí ptáků vím, že tě dnes mám zanést ještě dál…” Lístek se šikovně vlnil ve vzdušných proudech jak loďka na moři. Tu se začali snášet níže. Vincek uviděl pod sebou město s krásnými domy a vysokou věží. „To je Třebíč,” zašeptal lístek. Prolétli malebnými uličkami až se dostali na rynek. A z něj fááá až na Jejkov, kde stojí klášter a kostel Proměnění páně. Minuli sošku Svatého Jana Nepomuckého pod schodištěm do kostela a šups vlétli otevřenými dveřmi rovnou dovnitř. Vincek zavřel oči a nasál do sebe omamnou vůni kadidla. Přistáli v malé boční kapli přímo u kamenné křtitelnice. „Já si tady chvilku odpočinu a ty se jdi podívat, kolik je v ní vody, Vincku,” zívl unaveně javorový list. „Je v ní jen pár kapek,” řekl tiše Vincek, když se nahnul z okraje nádoby na svěcenou vodu. „To jsi na to kápnul, kouzelný pavoučku. Proto jsi sem na javorovém lístku dneska doplachtil. Potřebuji, abys mi pomohl znovu sem dovést kouzelnou vodu!” ozval se pisklavý hlásek. Vincek spatřil šedou myš, která na něj mrkala svými černými očky. „Pojď za mnou,” pískla. A v tu chvíli se ztratila v povaleném mosazném džbánu. Vincek neváhal a vydal se za ní na tajuplnou výpravu. Čas se v džbánu dočista ztratil a myška s pavoučkem najednou nebyli v kostele... Byli na poli. Tam zrovna oral se svým volkem mladý muž. Byl urostlý, měl opálenou pleť. Po skráních mu stékaly krůpěje potu. Ten den stejně jako v předchozích nekonečných měsících bylo totiž úmorné vedro. „Ach, slunce, tolik pálíš. Vždyť mi svým žárem sežehneš celé pole - brambory i pšenici. Ach, podívej se ze své výšky, hlína je suchá jak troud. Když se neurodí, celá moje rodina i lidé z vesnice nebudou mít co jíst. Prosím, smiluj se nad námi. Pozvi už konečně na nebe dešťové mraky. Všechny studánky nám v tom suchu bez konce vyschly, voda v potocích téměř neproudí. Slituj se nad námi,” prosil úpěnlivě mladý muž. Jenže slunce pálilo dál. Vincek i myška vše pozorně sledovali. Po chvíli se Vincek odvážil promluvit: „Přišli jsme ti na pomoc.” Muž se ulekl, nevěřil vlastním očím, „Pavouček, který mluví lidskou řečí...,” podivil se. „A ještě k tomu mluvící myš,” zasmála se šedivá kamarádka a zavrtěla dlouhým ocáskem na pozdrav. „Jak mi vy dva asi tak můžete pomoci?” zapochyboval muž. „Třeba tak, že dovedeme naslouchat i těmto drobným klasům či maličkým bramborovým hlízám,” zasmáli se oba tvorečkové. „Aha, a co tedy říkají,” zeptal se nedůvěřivě mladík. „Ztišme se chvíli. A ty důvěřuj,” řekl vážným hlasem Vincek. Všichni umlkli a v tichosti poslouchali, o čem zpívají horkem ztrápené rostlinky: „Najděte schovaný pramínek, ze země vyvěrá. V místě, kde kvete barvínek,chrání jej kamínek. Tam voda radostně své kapky dá.” „Děkujeme,” volali všichni tři a vydali se hledat ztracený pramen. Srdce je vedla. Za chvíli už společně tancovali kolem fialových kvítků. Nadzvedli kámen a opravdu tam byl - pramen útloučký jak myší ocásek. „Zpívejte mi, prosím. Čím víc budete zpívat, tím větší budu,” ozval se hlásek průzračný jak voda sama. Vincek s myškou začali zpívat: „Nejedna studánka malá se o pramínek bála, aby nezapadl do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení. Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese. Kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo.” Mladý muž pobrukoval nesměle s nimi: „Jakobych tu píseň odněkud znal…” Vtom se shora ozval mocný sluneční hlas: „Bodejť bys ji neznal. Vždyť ti ji zpívávala babička, když jsi byl ještě v kolíbce. Ale zapomněl jsi na ni. Většina lidí zapomněla písně pro vodu. Až si na ně znovu vzpomenete a vzkřísíte je, nebude o vodu nouze.” A tak všichni zpívali z plných plic, tančili a děkovali. Z pramínku byl najednou pramen, sílil v potůček a potok, za chvíli v říčku. Pole se zaradovalo a rostlinky s ním. Nebe překryla opona laskavých dešťových mraků. Začalo pršet. Byl to takový pěkný zalévací deštík, který každého, kdo má rád zemi, radostně pohladí na duši. Přišel čas loučení. Myška obtočila ocáskem pavoučka. Udělala tři myší otočky a už byli zase zpátky v kostele u javorového lístku: „Křtitelnice je zase plná průzračné křišťálové vody. Dokázali jste to, kamarádi.” Od otevřených dveří do kostela se ozvalo známé: Fáféfífófú. A už tu byl Vítr, který nesl Vincka zas dál vstříc dalším dobrodružstvím. 

stažený soubor 1