O kouzelné Babičce a žíznivém drakovi

 

„Vincku, po večerních červáncích k nám doputoval nebeský vzkaz. Máme se dnes v noci vydat k šedovlasé babičce až do Ratibořic. Babička tam již roky žije sama v malé roubence. Má prý jedno velké přání, které jí můžeme vyplnit pouze my dva.“ Vincek již dříve slyšel Větra o kouzelné Babičce vyprávět. Dobře věděl, jak moc ji chová jeho vzdušný přítel v úctě pro její moudrost. Pavouček se již nemohl dočkat, až ji konečně uvidí tváří v tvář. Letěli oblohou, která se už pomalu převlékala do hvězdného pláště, nad hrady, městy i překrásnými zámky. „Podívej, to je hrad Kost. A támhle Častolovický zámek, který má kolem sebe voňavý závoj utkaný z růží ze zámecké zahrady. A Náchodský zámeček, vršku kulatého...,“ zanotoval Vítr svou oblíbenou písničku. 

Snesli se na zem. Ocitli se v ovocném sadu, kde to vonělo zralými jablky a hruškami. Kde jinde to tak voní než u Babičky... Ozvalo se vrznutí a ze dveří roubené chaloupky vyšla stařenka. Úsměv jí rozjasňoval životem zvrásněnou tvář. Její modré oči však vypadaly jako oči dítěte, ve kterých bez ustání tančí jiskřičky radosti. „Dobrý večer, vy dva světoběžníci,“ řekla zvesela a oba něžně pohladila po tvářích. Posadili se společně na zápraží a chvíli jen tak mlčky naslouchali usínajícímu dni. Pavoučkovi i Větru běželo hlavou: Copak si to jen Babička přeje... jaké přání jí můžeme vyplnit jen my dva. Všude byl klid, jen odkudsi zblízka k jejich uším doléhalo bzučení. „Co je to, Babičko?“ nevydržel už mlčení Vincek. Babička se dala do řeči: „Mládenci, na staré jabloni se mi včera uhnízdil roj divokých včel. Včely miluji nade vše. Již mnoho let je chovám a naslouchám jim. Vím, co si včelky povídají, a tak jsem porozuměla i tentokrát jejich bzukotu... Přilétly až z dalekého Skalního města s prosbou o pomoc. Prý tam strašlivý úder hromu probudil z věčného spánku obřího kamenného draka. Drak měl takovou žízeň, že vypil jedním douškem všechnu vodu v kraji. Pak se prý uhnízdil na vykotlaném kmeni ohromného stromu. V tom vykotlaném stromu se prý ukrývá poklad, který draka znovu na věky uspí a v celém Skalním městě zase bude zurčet dost vody pro všechny.“ Babička se na chvíli odmlčela a pak dodala: „Chlapci, potřebujeme se co nejrychleji dostat do Skalního města. Tam už si společnými silami poradíme. Jsem již stará a bez vaší pomoci bych to nedokázala.“ Na staré jabloni se v tu chvíli včely utišily, až na jedinou – s korunkou na hlavě: „Kdo jiný by si uměl lépe poradit než vy tři... v čase babího léta, kdy si vítr ve vzduchu pohrává s kouzelnými vlajícími pavučinkami, které vypadají jako babiččiny dlouhé stříbrné vlasy.“ Včelí královna se na Babičku, Vincka i Větra tajemně usmála: „Důvěřujeme ve vaši moudrost. Brzy na shledanou.“ Fáféfífófú. Zavolal Vítr a zahalil Babičku i Vincka do svého větrného pláště, aby se jim letělo co nejpříjemněji. Přeci jen byla již Babička křehkou stařenkou a na jeho křídlech, kde obyčejně sedával při cestách Vincek, by ji mohlo ofouknout. 

Zanedlouho se ocitli nad krajem, který vypadal dočista jako zkamenělé město. Vincek si všiml Skalního hradu, kamenného Orlího hnízda, kamenné Lvice, Trpaslíčka, zkamenělého Starosty i Starostové. Všude bylo zvláštní až mrtvé ticho. „To je pro to, že tu nikde nezurčí voda,“ řekla Babička a dodala: „Támhle vždy bývalo jezero a támhle Stříbrný pramen. Kampak se poděl Velký i Malý vodopád?“ „Babičko, to přece ten žíznivý drak,“ odpověděl Vincek. A v tom ho uviděli. Usazeného v hnízdě z obřího vykotlaného kmene. Mrkli na sebe, každý hned věděl, co má udělat. Vítr nejprve tiše vysadil Babičku, která se schovala kousek od drakova ocasu a začala splétat ze svých dlouhých vlasů stříbrnou síť. Pak hvízdl na Vincka, který se spustil na kouzelném vlákně přímo k drakovu čenichu a spřádal jak nejrychleji dovedl velkou růžovozelenou pavučinu. Když se Babiččina a Vinckova síť propojila v jednu velkou, do které se podařilo draka zaplést, začal Vítr dout tak silně jak jen dovedl. Drak se chtě nechtě musel vznést vysoko do vzduchu, kde se díky kouzelné pavoučko-babiččí síti začaly dít divy. Drak se zmenšoval a zmenšoval, až se z něj stal dráček malý jak obláček, z kterého spadly přesně tři kouzelné kapky přímo do vykotlaného stromu, kde měl prve své hnízdo. Ty kouzelné kapky oživily pramen, který se pod kmenem stromu skryl před obřím drakem. A krajem se znovu rozeznělo zurčení a bublání vody. Oživl Velký a Malý vodopád. Jezírko se naplnilo až po okraj. Vincek se ještě před cestou zpět do Babiččiny roubenky zatoužil podívat do vykotlaného kmene. A co tam nevidí... ještě jeden poklad se tam skrýval kromě pramene... „Med tu je!“ Jako pozdrav od divokých včel. A tak se od té doby říká říčce, která ve Skalním městě pramení Metuje. Fáféfífófú.

adr