O kouzelných perličkách 

„Kam poletíme dneska, Větře?” zeptal se pavouček svého vzdušného přítele. „Tentokrát nás čeká kraj horských luk a bystřin, kde to voní barevným lučním kvítím. Kraj, kde se Krkonoše potkávají s Jizerskými horami.” Vincek s Větrem prolétli nad Sněžkou, podívali se k pramenům Labe, z výšky si prohlédli města Jablonec i Liberec, zakroužili nad Ještědem. Vinckovi se zalíbil vysílač, který vypadal jakoby spadl odněkud z hvězd. „Vincku, slyšíš to pískání. To už tě asi někdo volá...” Vítr vysadil pavoučka na vzrostlém modřínu a byl fuč. „Rád tě vidím. Jmenuju se Kulíšek,” ozval se z větve tichý hlásek. Překvapený Vincek spatřil drobnou sovu, tak malou, že připomínala spíš většího vrabčáka. „Nediv se, že jsem tak malý, vždyť ty taky nejsi zrovna obr,” odvětil Kulíšek s úsměvem. Vincku, poprosil jsem Vítr, aby tě zavedl do našich končin. Jizerka potřebuje tvou pomoc. Prý jsi kouzelný pavouček. Než ti mou kamarádku představím, něco ti o ní povím... Před mnoha lety jsem si tak poletoval nad břehy Jizery. Všimnul jsem si, že po ní pluje loďka z kůry, něco se v ní hýbalo. Zaslechl jsem i jemný pláč. Přivolal jsem na pomoc ostatní zvířata z lesa, luční víly i lesní skřítky, abychom lodičku společnými silami vynesli na břeh. Bylo v ní děťátko droboučké jak semínko. Holčička-víla. Neměla u sebe nic, jen její hrudníček zdobil překrásný náhrdelník z korálků barev duhy. Dali jsme jí jméno Jizerka, podle řeky, jejíž proud ji k nám donesl. Přijali jsme ji za svou. Vyrostla mezi námi na loukách a v lesích. Když Jizerka dospěla, táhlo ji to do světa. I když se na zdejších paloučcích cítila hezky, přeci jen ji to lákalo poznat také lidi. Toužila zjistit, odkud se na zemi vzala i se svým duhovým náhrdelníkem. Prochodila celý kraj, mnohému se ve světě lidí naučila. Šla od vsi ke vsi, od městečka k městečku. Tu pomáhala jako švadlena, tu jako pradlena, tu jako kuchtička. Lidé se obdivovali jejím až nadpřirozeně šikovným rukám. ‘Holka je to zručná, což o to, ale je celá taková zvláštní’, ‘Kdo ví, odkud přišla, snad ani člověkem z masa a kostí není’, ‘V tváři má zvláštní záři jako mívají hvězdy na nočním nebi’, říkavali o ní a vlastně se jí i trochu báli. Proto nevydržela u nikoho na práci dlouho. Jakoby jí duhové korále, které nikdy nesundávala z krku, stále někam vedly… Odkud se vzal můj duhový náhrdelník?, ptávala se mě Jizerka často a já nevěděl, co na to říct. Jednou si celá utrmácená ustlala na noc na louce plné barevných květin. Zdál se jí zvláštní sen. Z hvězdné oblohy k ní po duhovém mostě sestoupila krásná paní, celá se třpytila jako ta nejjasnější hvězda. Jizerko, tvůj náhrdelník se mi tuze líbí. Máš kouzelné ruce, vyrob takový náhrdelník i pro mě. Když to do sedmi dnů dokážeš, splním ti jakékoliv přání. Po těch slovech se krásná paní vrátila na hvězdnou oblohu.” Kulíšek se odmlčel. Právě k nim pod modřín přiběhla Jizerka, které se v rukou houpalo na tkanici šestero korálků: „Kulíšku, všech šest korálků se mi podařilo za pomoci tepla ze slunce a barevných lučních kvítků vytvořit, akorát ten sedmý růžovozelený se mi pořád nedaří uvinout. Vždycky změní barvu, nebo mi na větvičce praskne. Nejde mi to! Ach, kéž by mi tak někdo pomohl,” posteskla si. „Růžovozelený, říkáš?” zbystřil Vincek, když uslyšel jaký korálek Jizerce schází. „Tak s tím bych ti možná pomoci uměl,” usmál se a snesl se na svém kouzelném vlákně právě té kýžené barvy z větve na Jizerčinu dlaň. „Však já dobře věděl, koho k nám po Větru pozvat,” hvízdnul vesele Kulíšek. Jizerka se s Vinckem na dlani začala točit v paprscích slunce a zpívala: „Perličko duhová, perličko kouzelná, vinu tě s láskou, vinu tě s přáním, ať perel tkanice rozzáří líce té krásné hvězdné paní.” Jizerka dozpívala a zastavila se. V dlaních se jí na tkanici houpalo sedmero korálků, které se podobalo těm jejím na krku jako vejce vejci. „Povedlo se, povedlo se!” volali Vincek s Kulíškem. Začalo se stmívat, na nebi se objevily večerní červánky a zanedlouho i první hvězda. Z té jako prve v Jizerčině snu sestoupila zářivá paní. Jizerka jí podala vlastnoručně vyrobený náhrdelník. „Děkuji ti, Jizerko, dokázala jsi to. A už je ti určitě nad hvězdy jasné, že je tvým úkolem na zemi kouzlit radost svými zářivými korálky. Právě pro to jsi stvořená... A jaké je tvé přání, holčičko?” „Chtěla bych vědět, odkud jsem připlula, krásná paní.” Jizerko, před časem jsi se kouzlem zrodila z duhového semínka zalitého hvězdným třpytem. Ten náhrdelník ti vložila na krk sama Královna hvězd. To vodní víly tě pak položili do loďky z kůry, aby tě pak našli tví přátelé. Sbohem, má milá, kouzelnice. Přinášej lidem na zemi trochu té třpytivé hvězdné nádhery.” Fáféfífófú...

IMG 3115