O písni srdce

Vincek a Vítr se vznášeli nad vysokými hřebeny hor, které připomínaly zuby obří šelmy zakusující se do hlubokých zelených údolí. „Vincku, podívej, Lysá, Smrk, Kněhyně a támhle Travný a Javorový. To jsou jména hor, které tady v Beskydech už od věků bdí nad spravedlivým pořádkem,” ukazoval Vítr zvídavému příteli vrcholky pod nimi. „Zajímalo by mě, co mě tady čeká…”, pousmál se zamyšleně kouzelný pavoučí kluk. „Vincku, než tě vysadím, poslechni si jeden příběh o zpěvu až z hlubin srdce,” dal se Vítr do vyprávění a při tom odnášel pavoučka z valašských luk nad meandry řeky Odry směrem k Jeseníkům. „Žil byl jeden chlapec. Jmenoval se Prokop a pocházel z bohaté rodiny z města. Když dospěl v mladého muže, svěřil mu jeho otec důležité místo v rodinné továrně, kterou houževnatě krok za krokem vybudoval. Prokop byl bystrý, rychle se po boku svého zkušeného otce učil. Roky ubíhaly, Prokopův táta zestárnul a rozhodl se podnik předat do rukou syna. Prokopovi šla práce dobře, ale někde uvnitř sebe čím dál častěji slýchával zprvu tichý hlásek: tvá duše patří lesům, v zeleni a tichu je tvůj klid. Práci, kterou s poctivostí sobě vlastní každý den vykonával, začal postupem času brát jako povinnost, vždyť to otci slíbil, nemůže ho zklamat. Ale hlas uvnitř byl čím dál silnější. Do Prokopovy tváře se vepsal smutek, jiskřičky z jeho očí barvy uhle pohasly. Až jedné noci za letní bouřky, přiletěl mu někdo na pomoc. Sám král lesa, orel skalní jménem Praděd. Sedl si na okenní římsu a díval se na spícího Prokopa svýma pronikavýma očima. Ten pohled probudil Prokopovy touhy naplno. Hned druhý den sebral veškerou svou odvahu a šel si promluvit s otcem. Popravdě mu řekl, co jeho srdce šeptá a že ho to táhne do samoty lesního ticha. Po chvíli mlčení otec chápavě pokýval hlavou. Ač nerad, nechal syna svobodně jít za písní srdce. Prokop se toulal krajem, poznával kouzla přírody, byliny, stromy, houby, ptáky, zvěř. Stal se z něho poustevník s dlouhými vousy i vlasy. Dost se změnil, ale jeho tvář zářila štěstím a oči barvy uhle jiskřily tak jako nikdy předtím. Po čase se usadil v opuštěné pastoušce v horách, kde po svém hospodařil. Měl pár oveček a včely, které si k němu samy našly cestu, žil z darů lesa a malé zahrádky. Často k němu přicházeli zajíci, laně a další zvířata, měli k němu důvěru, považovali ho za svého. Prokop jim rozuměl aniž by potřeboval slova. Když bylo nějaké zvíře zraněné či nemocné, Prokop ho dokázal svými bylinnými mastmi vyléčit. S každým trápením dovedl pomoci. Tak hluboce rozvinul svůj vrozený dar naslouchání, že i každé rostlině rozuměl a věděl na co je hojivá,” Vítr skončil své povídání a mrkl na Vincka: „ale teď už hop dolů po kouzelném vlákně, brachu, myslím, že tě támhle někdo potřebuje…” Vincek se ani nenadál a už se houpal na svém růžovozeleném vlákně nad drobným chundelatým tělíčkem s načervenalou srstí. Bylo to stvoření, které bylo sotva pár dní na světě soudě podle nejistých krůčků a slaboučkého mňoukání, které vyluzovalo. „Kdepak ses tady vzal, maličký?” zeptal se ho Vincek. Kotě hned nastražilo ouška až se mu krátké černé štětičky na jejich koncích zježily. „Hledám mámu,” mňoukl smutně malý rys a dodal: „Kručí mi v bříšku, dal bych si mlíčko.” „Neboj se, nějak si poradíme. Slyšel jsem o někom, kdo nám určitě pomůže.” Vincek rychle upředl veliký pavoučí kokon, takové hnízdo z kouzelných pavoučích vláken, do kterého rysátko uložil, a pak zašeptal fáféfífó a už tu byl větrný vír, který nesl pavoučka i se vzácným mňoukajícím balíčkem zpět nad hřebeny Beskyd až ke staré pastoušce. „Poustevník Prokop ti pomůže, uvidíš,” chlácholil Vincek malého rysa. A opravdu. Prokop se ujal toho maličkého, obstaral mu mléko a jeho zesláblé tělo každý den koupal v lázni z hojivého jalovce. Vincek také pilně pomáhal a doprovázel svého chlupatého kamaráda na každém kroku, učil ho poznávat všechno, co už sám věděl a vyprávěl mu dobrodružství ze svého putování kraji. Prokop dal rysátku jméno Ludvík na počest svého otce. Malý rys mu totiž otce svou houževnatostí v mnohém připomínal. Jednoho letního večera objevil Vincek na nedaleké lesní cestě neznámé stopy: „Podívej, Prokope, stopy podobné těm Ludvíkovým, ale mnohem větší.” „Máš pravdu, Vincku,” usmál se poustevník a pohladil Ludvíčka po hlavě: „určitě se brzy dozvíme, čí srdce šlo za svou písní…” Nedaleko od nich v křovisku to zapraskalo a kde se vzala tu se vzala, stála před nimi nádherná rysí samice, která s očima plnýma lásky a dojetí hleděla na svého synáčka, kterého tak dlouho hledala. To bylo radosti ze šťastného shledání. Oba rysi zůstali žít v lesích u Prokopovy chalupy. Stali se z nich věrní přátelé moudrého poustevníka. „Ale Vincku, ty už nasedni na má křídla, než se sem vrátíš, tak na nás ještě pár dobrodružství čeká. Fáféfífófú.”

IMG 2916