O lásce a nenávisti
Byl pozdní červnový večer. Vítr a Vincek se vznášeli nad divokou krajinou, kde se hlavy hor jménem Jeseníky někdy skrývají až v mracích. Slunce se ještě drželo za poslední paprsek na nebi, ale už se chystalo jít na kutě. „Větře, podívej, Slunce se loučí…,” řekl pavouček. Z nebe se ozval jasný hlas: „Dnes jsem na oslavu svého svátku – Slunovratu - svítilo nejdéle za celý rok. Teď už jsou tu světlušky, které ti, odvážný pavoučku, posvítí na cestu do temného podzemí. Bytosti na zemi zužuje ta nejzákeřnější nemoc, trpí nedostatkem lásky. Jejich srdce omotal černokněžník Keron do šedých lepkavých vláken nenávisti.” „Slunce, je na světě nějaký lék na tuhle strašnou nemoc?” zeptal se smutný pavouček. „Ano, Vincku. Na každý neduh existuje lék. Ale teď už je čas. Odvahu, příteli!” rozloučilo se Slunce. Vítr vzal spolu s Vinckem na svá vzdušná ramena i několik svatojánků a všechny odnesl na kopec hustě porostlý stromy. „To je vrch Špláz, vypadá jako kus ementálu, to voda, slunce a vzduch jej vyzdobily škrapy a protkaly chodbami a jeskyněmi. Vincku, dnes je kouzelná Svatojánská noc. Čas, kdy hlubiny země dávají dary...,“ rozloučil se Vítr. Vincek se rozhlížel, spatřil bylinami porostlé mýtiny, všiml si příkrých skalních srázů. Někde hluboko pod sebou zaslechl zpěv vody, zněl však tak teskně. Svatojánci s hořícími lucernami ho zavedli na nádvoří Zkamenělého zámku, uprostřed kterého byla studna. „To je Svěcená díra, dál už s tebou nemůžeme. Ale ještě ti na cestu dolů prosvítíme tu černočernou tmu,“ rozloučili se svatojánští broučci. Vincek se několikrát zhluboka nadechl a vydechl a skočil dolů. Zdálo se mu, že letí snad celou věčnost. Jak by také ne, vždyť padal do samotných útrob země. A najednou žuch. Dotkl se lepkavého kamene, odrazil se od něj a zůstal se na svém kouzelném vlákně klinkat hlavou dolů sem tam jako na houpačce. „Co tu chceš? Co tu chceš?“ nesly se jeskyní stovky hlasů. „Visíš hlavou dolů, ale nejsi jeden z nás! Vrať se odkud jsi přišel!“ Vincek se po chvíli ve tmě rozkoukal. Dalo by se říci, že celý prostor byl svým způsobem krásný, ale tak nějak chladně. Stěny i strop zdobily nádherné krápníky, načechrané vápencové záclonky, ale vše vypadalo jako mrtvé. „Brrr, mráz mi přejel po těle. Jako by to tu bylo očarované!“ Ze všech stran zíraly na Vincka páry žlutých očí, pod kterými se bělaly ostré zuby. Jeskyně byla naplněna nepříjemným zápachem, který se linul od smutně bublajícího podzemního potoka. Tekla v něm voda popelavé barvy. Netopýři tu jedovatou vodu hltavě pili. Jeskyní prostor pojednou prostoupil hlas, z kterého vstávaly vlasy hrůzou: „Jen tak dál, netopýří bratrstvo. Pijte mou vodu a braňte mou říši. Zvláště v tuto noc buďte ostražití před lupiči. Zlaté kapradí kvete jen jednou za rok a patří jen mně! Mohu tak vládnout celému světu. Má šedá a pro lidi neviditelná vlákna už se lepkavě proplétají všude, všude, všude. Za to vděčím vám a tomuhle zdánlivě neškodnému proudu vody... Ó, jak jsem mocný! Klaňte se velikému Keronovi!“ „Tak je to tedy. Tenhle padouch očaroval podzemní vodu, kterou pijí nejen netopýři tady v podzemí, ale i mnoho bytostí na zemi, když tato voda vyvře na denní světlo. Keronova lepkavá vlákna se tak pomalu, ale jistě dostávají ke všem srdcím, která se nakazí nenávistí,“ pomyslel si Vincek. Vzpomněl si však, že černokněžník pronesl něco o zlatém kapradí, kterého se nesmí nikdo zmocnit. Ihned se hbitě schoval do nejbližšího krápníkového brčka. Nikdo si ho nevšiml až na... „Neboj se mě, pavoučku. Jmenuju se Špráněk. Jsem nejstarší z netopýrů a starám se o to nejvzácnější, co tu v podzemí střežíme. Nasedni si na můj hřbet, ukážu ti to,“ zašeptal netopýří dědeček a odletěl s Vinckem do odlehlého koutu jeskyně. „Óóó, taková krása,“ vydechl Vincek úžasem. Ve vší té podivné lepkavé šedi totiž najednou spatřil něco ryze krásného a dobrého... bylo to zlaté kapradí, které se zrovna chystalo rozkvést. Ta nádherná rostlina k němu promluvila hřejivým hlasem plným lásky: „Já jsem ten lék, který hledáš. Špráněk mě zalévá křišťálově čistou neočarovanou vodou, tím i na něj Keron nemůže. A Vincku, tvé kouzelné vlákno je silnější než to Keronovo lepkavé. Vždyť ty jsi přišel nezištně pomoci, nasadil jsi vlastní život, abys zachránil ostatní. Keron je pouhý sobec toužící po moci. Spojíme naše síly a vše se v dobré obrátí. Teď utrhni můj květ a nech se překvapit!“ Vincek udělal, jak mu kapradí řeklo. Jeskyní se rozezněla krásná píseň jako by utkaná ze slunečních paprsků. Ta hudba čistila celý prostor, ze všech stěn, krápníků i netopýrů se s každým novým tónem smývala lepkavá šeď. I otrávená voda v potoce se stávala jasnou a průzračnou. A Keron? Na něj ty léčivé tóny působily přesně opačně... Svíjel se na zemi, hlavu si držel bolestně v dlaních. Postupně se zmenšoval, až z něj zbylo jen maličké šedé smítko, které se přilepilo na jeden z krápníků. Snad kdyby zase bytosti na zemi někdy zapomněly na sílu lásky... „Fáféfífófú!” zavolal ještě s úlevou Vincek svého vzdušného přítele.

IMG 2497