O cennostech a ctnostech
„Větře, cítím ve svém pavoučím těle, že mě tentokrát čeká velké dobrodružství…” pronesl Vincek vznášející se v oblacích se svým vzdušným druhem. „Ano, vzhůru na Kokořín za partou loupeživých rytířů. Tahle banda už tam napáchala dost velké škody! Je potřeba jim zatnout tipec!” odvětil Vítr a vysadil pavoučka na něčem podivuhodném… „Kde to jsem? Samé lesy a skály a v dálce hrad vznešeně se tyčící nad hlubokým dolem,” podivil se Vincek. „Sssss,” ozvalo se těsně vedle pavoučka. „Stojíš na okousaném kamenném klobouku, na skalní houbě Pokličce. Nediv se, v našem kraji kameny ožívají. Jen vítr ví, kdo je zde v kámen proměněn. Jsssem ssslepýš Vlhošť a přicházím ti na pomoc, beze mě bysss špatně dopadl, kamaráde. Petrovští jsou rytíři, kteří se neprávem tak ctnostně nazývají! Vždyť oni žádné rytířské ctnosti nepěstují, leda tak NEctnosti vyznávají. Marně bys u nich hledal štědrost, pokoru, trpělivost, laskavost, čistotu, sebeovládání a pracovitost. Starý Petrovský z Petrovic, hlavní lapka a postrach celého okolí, touží jen po bohatství. Pro zlato a jiné drahocennosti neušetří nikoho. Jeho ukrutnost nezná mezí,” zamrkal beznohý ještírek na pavoučka. „Něco s tím musíme udělat. Ale jak na ně vyzrát?” uvažoval nahlas Vincek. „Zaslechl jsem dneska ráno od pampelišek u studánky, že ti loupežníci chtějí ukrást poklad, který je ukrytý někde ve skalním bludišti. Lidé z vesnice se prý již tolik báli té kruté sebranky, že ukryli všechny cennosti někde ve skalách,” zasyčel smutně slepýš Vlhošť. „Obávám se však, že ta cháska z kokořínského hradu ten poklad stejně vyčenichá!” prohlásil Vincek s jistotou v hlase. „Musíme jim to překazit!” dodal odhodlaně. Vlhošť s Vinckem hbitě sešplhali z kamenné houby Pokličky až dolů do lesa a vydali se na průzkum terénu. Rozhodli se nejprve zjistit, kde se nachází skrýš s pokladem. Čekala je nelehká cesta skalním labyrintem. Ještě že se zde Vlhošť tak perfektně vyznal. „Neboj, Vincku, znám to tu jako své boty, i tu nejmenší voštinu ve skále, to jsou ty malé dírky v kamenech, vidíš je? Často v nich totiž uvízne nějaká larva nebo červík, mňam, to si na nich pochutnám!” Vincek se podivoval nad roztodivnými podobami skal: „Ožívají mi před očima. Támhle je obr, támhle zase faraon, tady leží žába. A tady vedou nějaké ohromné kamenné schody. No to je teda výšlap!” trochu si postěžoval. Najednou slepýš vykřikl: „Pozor, rychle se skrej. Slyším nějaké hlasy.” A opravdu. Po chvíli se ze skalních křivolakých uliček vynořilo několik žen a mužů. Na zádech a v podpaží nesli obrazy, sošky, truhlice a jiné vzácné předměty. Šli velmi ostražitě, dobře věděli v jakém ohrožení jsou, že klidně za každým skaliskem na ně může vyskočit nějaký proklatý loupežník. „Rychle, nasedat!” pošeptal pavoučí kluk slepýšovi. Oba se ukryli do rance na zádech jedné z žen. „Podívej, schovali jsme se k obrazu bílé holubice. Ta nás ochrání,” řekl s jistotou v hlase Vincek a mohl by v tu chvíli přísahat, že viděl, jak na ně holubice z obrazu povzbudivě mrkla. Lidé s námahou vystoupali nekonečné schodiště, po chvíli chůze najednou muž vedoucí celou karavanu kdesi zmizel. „Jako by se do země propadl,” pomyslel si Vincek. Ale za chvíli zmizel i on spolu s Vlhoštěm a jejich statečnou nosičkou. Ocitli se v jeskyni plné těch nejskvostnějších předmětů, nádherné obrazy ve zlatých rámech, menší i větší truhlice plné šperků a drahých kamenů… Lidé zde opatrně složili svůj náklad, pak se pomodlili a poděkovali za to, že dorazili ve zdraví až sem. V tichosti vyšli jeden po druhém ven, pavouček i slepýš je následovali. Vše vypadalo nadějně, nikde živáčka, když tu najednou… „Ruce vzhůru! Vzdejte se! Konečně víme, kde je poklad! Hahaha!” ozval se chraplavý hlas starého Petrovského. Loupežníci obestoupili vyděšené vesničany. Žádná šance na útěk. Lapkové zmenšovali kruh až tak, že se jejich zlé oči střetly s těmi vystrašenými úplně zblízka. „Co s námi jen bude?” zaplakala žena, která prve nesla obraz s holubicí. „Hahaha, domu už se nevrátíte, krasotinko! Tím si buď jistá!” Vincek se zhluboka nadechl a šel nalézt pomoc dovnitř sebe sama. Kolikrát už se takto dostal z lecjaké šlamastyky. Z hloubky své pavoučí duše prosil o pomoc. A tu najednou, kde se vzala, tu se vzala, nad jejich hlavami se objevila nádherná bílá holubice. Prolétla se nad celým shromážděním a upustila bělostné pírko, které se pomalu vznášelo vzduchem. „Fáféfífófú!” zavolal Vincek. Vzápětí odněkud zafoukal Vítr a peříčko se postupně dotklo všech loupežnických hlav. Když zašimralo posledního, všichni zkameněli. Snad navěky...   

IMG 1938