O pýše a spravedlnosti

„Vincku, dnes tě vysadím na jihu naší země. Čeká na tebe tajemství blat a slatí. Je to kraj ticha a klidu, kde jen tu a tam zaslechneš žabí zakvákání. Kdysi dávno se ve zdejších jezírkách zabydlely různé rostliny. Ty časem stárly, nořily se na dno stojatých vod, kde už nemohly dýchat, a proměňovaly se v léčivou rašelinu. Jedno z těch jezírek je však zakleté, lidé se k němu od jisté doby bojí přiblížit. Prý tam straší…,” řekl tajemně Vítr. „Ale tomu ty jistě přijdeš na kloub,” dodal záhadně a sfoukl svého přítele přímo do rákosí na břehu jezera.
„Brrr,” oklepal ze sebe Vincek načervenalou vodu. Takovou temnou barvu mají všechna rašelinná jezírka, na kůži od ní zůstávají i chuchvalečky drobných částí rostlin. Pavouček se rozhlédl kolem sebe. Uviděl rákosí, vysoké trávy, vřes a kapradí. Kolem jezera stála hradba z trpasličích bříz. Všiml si také jedné zvláštní vysoké borovice. „Vypadá tak vznešeně. Jako by to byla zakletá princezna,” zašeptal Vincek. Ve větvích borovice to najednou zašumělo...
Den jako korálek, ticho a klid
závany křídel volavek nad hladinou.
Na břehu rybníka stojí tu borovice němá
prý princezna je to co v rákosinách cosi hledá.

Jen však ukáže se měsíce bledá tvář
na rybníku místo borovice pak rusalku Ridradirdu uhlídáš.
Pavoučí detektiv zbystřil sluch, aby mu neuniklo ani slovíčko z té zvláštně tklivé písně. Opakoval si v duchu zas a znova ta záhadná slova. Pak vykřikl: „Princezna, borovice, něco hledá v rákosí, když vysvitne měsíc, místo borovice se objeví rusalka Ridradirda. Co jsou to za kouzla? Na to se podíváme…” a schoval se do úkrytu v plavuních na břehu kousek od zpívající borovice. Pozoroval, jak tu a tam nad hladinou proletí muška a někde zmizí. „Další záhada!” bručel si do stočených předních nožek.
Začalo se smrákat, nad jezírkem se rozprostřela noc. Vyšel měsíc. A v tom…místo borovice se na hladině objevila loďka a v ní rozcuchaná postava. V rukou držela dlouhé bidlo, kterým řídila loďku. Sem tam mávla čímsi, co vypadalo jako síťka na motýly, do vzduchu. Vinckovi to počínání připadalo prapodivné. „Opravdu zvláštní. Rusalka na loďce. Proč to všechno dělá?” lámal si hlavu. Pak uslyšel něco jako štěkání a vytí. Jako by tu někde byla hladová smečka vlků. Dočista leknutím nadskočil. Rusalka Ridradirda veslovala rychle k jeho úkrytu. Vincek se bál, že ho objeví, strachy téměř nedýchal. Ale Ridradirda si ho ani nevšimla, její pozornost byla upřena k zvláštní rostlině, která měla na sobě nafouklé části vypadající jako bubliny. „Hodná Bublinatka, hodná. Vždyť už jsem u tebe. Sedni. Tu máš, ňaminku.” Bublinatka lapla všemi svými tlamičkami po muškách a můrách, které jí ze své síťky přímo do otevřených chřtánů Ridradirda nasypala. „Ach tak je to s těmi muškami, masožravka je to,” vykřikl bystře Vincek. Rusalka zpozorněla: „Kdo to tady mluví. Někdo tu je. Stopa, Bublinatko. Hledej!” Masožravka se ve vodě pohybovala hbitě jako vodní psík. Hned zavětřila a chytila Vinckovu stopu. Pavouček neměl šanci, hned byla u něj a rozštěkala se na celé jezero. Ridradirda Vincka chytla do dlouhých prstů a zvesela řekla: „Šikovná, Bublinatka. Dostaneš po večeři výborný moučník.”  A strčila vyděšeného pavoučího kluka do jedné z jejích otevřených tlam. Vincek strachy znehybněl, zavřel oči. Horečně přemítal, co teď. „Zpívej!” ozval se závan větru, který pavoučkovi přivál nápad. Vincek začal roztřeseným hlasem zpívat: „Na břehu rybníka ssstojí tu borovice němá, prý princezna je to co v rákosssinách cosssi hledá, cosssi hledá, cosssi hledá…” Ridradirda zpozorněla, jako by jí ta píseň cosi připomněla. „Cosi hledá, cosi hledá. Ano ano, vždyť já přece cosi hledám. Jak jsem na to jen mohla zapomenout…” Někde z hloubi duše k ní připlul obraz jí samotné. Dříve byla krásnou zlatovlasou princeznou. Bydlela na nedalekém zámku. Lidé ji však neměli rádi, protože byla pyšná a stále se vychloubala, že je nejkrásnější, nejchytřejší a nejbohatší. Jednoho dne se však nevrátila z vyjížďky k jezírku domů. Od té doby se říkalo, že jí tajemné rašelinné bytosti proměnily v rusalku Ridradirdu, která musí za trest každou noc bloudit po jezeře a ve dne téměř nehnutě stát v podobě borovice. Když však najde cosi, co jí kdysi patřívalo, dostane šanci se za své vychloubání omluvit a vše napravit. Její prokletí pak bude zrušeno.
Vincek ani v krku Bublinatky nepřestával zpívat. Rostlina se najednou rozkašlala, to jí asi Vincek zaskočil v krku. Ozvalo se zaskučení a z chlupaté zelené huby vylétl pavouček třímající něco třpytivého. „Můj medajlon se slunečním kamínkem! Můj medajlon!” Vincek vzácný šperk Ridradirdě pověsil na krk. V tu chvíli vyšlo na nebi slunce a zalilo celé jezero zlatou září. Ridradirda se proměnila v krásnou zlatovlasou princeznu. „Děkuji ti, odvážný pavoučku. Zachránil jsi mě.” Vincek se princezně poklonil: „Rádo se stalo. Ale teď už běž domů na zámek honem všechno napravit. Sbohem, krásná princezno z Borkovických Blat.” Z nebe se ozvalo: „Fáféfífófú!” „Sbohem tajemné jižní Čechy.”

IMG 1481 1