O mámení a řádu

„Vincku, dnes nás čeká let k severozápadní hranici naší země. Budeš tam mít důležitý úkol,…”, řekl zamyšleně Vítr svému pavoučímu příteli. Letěli rychle. Vítr měl z nějakého důvodu naspěch. A Vincek z jeho sporých slov vnímal celým tělem hrozící nebezpečí.
Vznášeli se nad místy, která jakoby ani nebyla na naší planetě. Připomínala spíše vesmírnou krajinu plnou kráterů s otevřenými tlamami, bez zeleného koberce, s doutnajícími komíny. „My jsme na Měsíci, Větře?” ptal se udiveně pavoučí kluk. „Ne, Vincku, jsme pořád v naší zemi. I do této podoby pozměnil člověk prostředí k obrazu svému, aby si vzal, co potřeboval…”, odvětil Vítr a pokračoval v letu ještě více na sever.
Příroda pod nimi se oděla do úplně jiného pláště. Mnohem staršího a honosnějšího. Vítr zakroužil nad tajemně vznešenou krajinou plnou vzrostlých stromů, které tady tančí již celé věky. Jako rytíři zde stály skály v šedavé zbroji z písku. V roklinách pod nimi se vlnily vody řek, říček a potoků. Vinckovi se nad tou nádherou až dech tajil. Najednou v oblacích zpozoroval hejno ptáků, které se neustále zvětšovalo. A jak tak na ty ptáky hleděl, uvědomil si zvláštní věc: „Větře, podívej se. Vždyť ti ptáci letí jako omámení. Plácají křídly jako roboti, jakoby byli bez duše.” „Vincku, doufal jsem, že si toho všimneš. Nemůžu ti k tomu nic říct, dál už to musíš vyzkoumat sám. Vysadím tě právě teď!” vykřikl náhle Vítr a překvapený pavoučí kluk se skutálel do obrovského hnízda. A nebyl v něm sám… Kolem něj se hned strhla ptačí symfonie, nebo spíš pro jednoho pavouka dost nepříjemná kakofonie: „Ňam, ňam, ňam, pavouka si k snědku dám, má je noha, má je hlava, má je tahle hmyzí strava. Dej ten zobák pryč, křičím z ptačích plic!” V hnízdě se strhla mela o to, které ze sokolích mláďat si pochutná na tak nebývalé dobrotě. Sokolí matka a otec se totiž už dlouho neukázali z kusem žvance u svých hladových potomků. Ti jen natahovali své rozčepýřené krky a nedočkavě je vyhlíželi. Vincek však nezaváhal, jelikož na ohrožení života si už na svých dobrodružných toulkách začínal zvykat. „A dost, vy neopeřenci! Jsem pavoučí detektiv Vincek a přišel jsem vyšetřit, co zvláštního se to tady děje. „Kde jsou vaši rodiče?” Ptáčata se utišila a to největší z nich píplo: „Nevíme.” „Jak dlouho tu nebyli?” pokračoval ve výslechu. „Dlouho,” píplo nejstarší ptáče a dodalo: „Máme strach a taky hlad.” Tu k nim z velké dálky dolehl nepříjemný zvuk, takové uším až odporné vytí, ale vzduchem se nesla snad nejkrásnější vůně, kterou jen kdy můžete cítit. „Co to má znamenat?” podivil se pavoučí detektiv. „Vůně jak z rajské zahrady, zvuky jak z nejstrašidelnějšího snu. Musím tomu přijít na kloub.” „Jdu s tebou!” ozval se neznámý hlas. U sokolího hnízda se objevil černý pták s dlouhým červeným zobákem a ještě delšíma rudýma nohama. „Jsem Čikonigra, starý černý čáp. Jsem asi tak starý jako tahle krajina sama, špatně slyším, jsem slepý a už ani necítím. Ale jsem stále rád na světě a umřít se mi nechce. Možná, že tohle je ten úkol, na který ještě čekám.” Vincek bez váhání nasedl na lehce prošedivělý Čikonigrův hřbet. Znovu se ozvalo to děsivé vytí. Pavouček navigoval téměř hluchého Čikonigru přímo ke zdroji toho nelibého zvuku. Za chvíli byli u cíle. U obrovské skalní brány. Před branou bylo natěsnáno nepočítaně ptactva všeho druhu. A tam na její druhé straně spatřil Vincek tvory velké jako lvy, s osmi dlouhýma nohama, s ohnivýma očima, jimž šlehal z nozder oheň. Trochu jako kočky, trochu jako psy. Z tlamy jim čouhalo šest ostrých tesáků, tři nahoře, tři dole. Když se Vincek z prvního úleku vzpamatoval, všiml si, že ze svých chřtánů vypouštějí salamandry, ohnivé bytosti, kteří zlověstně tančí ve vzduchu a zapalují suché větve. „Jak je to možné, všude to tu hoří, ale necítím zápach spáleniny, naopak cítím tu nejkrásnější vůni na světě,” zašeptal Vincek. „To jsou Kluriové,” řekl tiše Čikonigra. „Mezi námi ptáky se o nich vypráví legendy. Pro nás jsou tou největší pohromou. Chtějí nás všechny zahnat na jedno místo a sežrat. Ta vůně, kterou vypouštějí způsobí, že ptáci zapomenou na svou přirozenost, na své pudy. Přestanou pečovat o svá mláďata a začnou toužit po fata morganě, po vysněné neexistující zemi, kde se nemusí o nic starat, kde zmizí všechny povinnosti. Tím tak Kluriové zničí ptačí svět. Ovládnou nás a udělají z nás bezduché roboty bez vlastních tužeb a vůle, pouze plnící rozkazy. Rodiče zapomenou na své děti.” „To je ale strašné. Musíme ty všechny omámené ptáky zachránit. A jak to, že na tebe to zlé kouzlo Kluriů nepůsobí, Čikonigro?” zeptal se Vincek. „Stáří mě zachránilo. Mé smysly ochably. Necítím tu vůni, o které mluvíš.” Vinckovi je vše jasné, ale vrtá mu v hlavě ještě jedna záhada: „Čikonigro, jak to, že Kluriové nemohou projít skrz bránu a začít svou děsivou ptačí hostinu?” „Zavři oči a podívej se na bránu celým svým tělem, malý detektive…” Vincek udělal, jak mu staroušek řekl a spatřil někoho, koho si do té doby vůbec nevšiml. Obrovskou bytost se zlatým mečem ve vztyčené paži v šedočerné lesklé zbroji a ohnivou tváří, která hořela spravedlivým plamenem. „Kdo je to? Jak je možné, že jsem si ho před tím nevšiml?” „Je to zvláštní, ale někdy vidíme více, když zavřeme oči. To je Strážce brány, Vincku. Chrání naše hranice. Ale jeho síla není věčná, cítím, že už mu pomalu dochází…” Vincek horečně přemýšlí, pak si vzpomene na svého větrného přítele a z jeho tělíčka začne vycházet zlaté světlo utkané z vláken lásky. Vzpomene si i na další své přátele. A světlo kolem něj sílí. Najednou zaslechne odněkud zevnitř přátelský hlas: „Voda je mocná čarodějka.” Vincek ta slova opakuje nahlas. A Čikonigro radostně volá. „Ano, děkuji, už si vzpomínám. Voda!” A popoletí na konec obrovské brány, kde zpod kamenů vyvěrá pramen. „To je Pramen vzpomínek,” volá a nabírá do zobáku tolik vody, kolik jen se do něj vejde a kropí jimi všechno ptactvo, které už se málem odevzdalo krvelačným Kluriům. Jakmile kapičky léčivé vody dopadnou na křídla ptáků, vše se mění. Jakoby do nich znovu vstoupil život, vymaňují se ze zlých čar a kouzel. Vzpomenou si na svá mláďata čekající celá hladová v hnízdech. Otáčejí se a již znovu sami sebou ve svých opeřených tělech odlétají zpět domů ke svým přírodou stanoveným povinnostem, díky kterým zůstává svět stále tím opravdovým světem. „Fáféfífófú!” Loučí se s magickým Ústeckým krajem a jeho bytostmi i Vincek již sedící na křídlech Větru.  

ústecký kraj