O minulosti, moudrosti a odlišnosti

Vítr zanesl tentokrát kouzelného pavoučka Vincka do krajiny něžné a vlídné jako maminčin úsměv. „Větře, líbí se mi ty roztomilé bílé stavby pod námi. Kdo v nich asi bydlí?” zeptal se zvědavě Vincek. „To jsou strážní hrádky. Teď už v nich bydlí jen spousta hmyzu, ptáků a jiných zvířat,” usmál se Vítr. „Ten, co je přímo pod námi nese název Děvičky a lidé ho vystavěli již dávno na Děvíně, nejvyšším kopci Pavlovských vrchů, Pálavy. A ta zřícenina, kterou jsme míjeli před tím se jmenuje Sirotčí hrádek. Ten je hned kousek od vesnice Dolní Věstonice.” „Tolik jmen a názvů, Větře. Jak si to mám všechno pamatovat,” vykulil oči pavouček. „Vincku, ty jsi přece hlavička,” uculil se Vítr a tajemně dodal: „představ si, že tu bydleli lidé již před tisíci lety. Usídlili se tady lovci mamutů…”
Když Vítr vyslovil svá poslední slova, obloha se zčistajasna zatáhla. Ozvala se třeskutá rána a černé mraky rozčísl blesk. Naši poutníci se ocitli v dávné minulosti… Zmizely domy, umělé vodní nádrže, vinice i hrady. Zvlněná krajina promlouvala v celé své nevinné kráse. Vítr svého nohatého kamaráda vysadil na louce, která vypadala jako sametový koberec. Byla plná šťavnatých stébel trávy. Vincek vesele skákal z jednoho stébla na druhé. Když tu najednou… „Baf!” Pavoučí kluk se tak vylekal, že se skutálel na zem jako brambora. Jedno ze stébel nebyla totiž tráva ani trochu, ale… „Jsem Sága. Luční kobylka,” řeklo to strašidelné jakostéblo s nohama pokrytýma ostny a sápalo se svými tykadly, která vypadala jako dvě nekonečné antény, na Vincka. „Brrr. Ty zubiska. Určitě mě smlsne jako malinu,” pomyslel si chudák pavouček a zavřel oči před jistou smrtí. Sága však nemínila pavoučího kluka posvačit. „Neboj se. Právě jsem obědvala. Chci si tě jenom prohlédnout. Růžovo-zeleného pavouka jsem ještě nikdy neviděla,” koulela obrovskýma očima. „Jmenuju se Vincek a přicházím z budoucnosti. Chtěl jsem se podívat jaké to tu bylo v době lovců mamutů,” řekl již klidnějším hlasem pavouček. „Ach tak. Tak to jsi narazil na tu pravou. Já s mými sestrami jsem se tady také ocitla ani nevím jak a odkud. Možná i z jiné planety… Samy nevíme. Moc nás tu nemají rádi, prý jsme podivné,” zašklebila se Sága. „Jak to?” divil se Vincek. „Ostatní zvířata nemůžou pochopit, že jsme samé holky. Mezi námi není jediný kluk. Rodíme se pořád dokola jen samé kobylky holky.” „Aha, to tedy zvláštní opravdu je,” na to Vincek. „Ale mně to vůbec nevadí. Mám rád neobvyklé věci a bytosti. I já sám jsem prý na světě jediný.” „Hmmm, tak to si budeme rozumět,” řekla s úlevou Sága a měla radost, že ji konečně někdo jiného druhu s pochopením přijímá. „Ale tebe, Vincku, zajímají ti lovci mamutů, viď? Mě a mé sestry přímo fascinují. Pojď za mnou. Dovedu tě na vyhlídku nad jejich tábořiště. Vincek s kobylkou se ukryjí a pozorují tehdejší lidi. „Ságo, oni vypadají jako moji lidé!” podiví se pavouček a ptá se kobylky: „Co to támhle dělají?” „Třou dvě dřívka o sebe. Umí tak vyčarovat teplé oranžové jazýčky.” „Takže oni umí rozdělat oheň?!” podivil se Vincek. „Kdyby jen to, oni toho umí mnohem víc. Koukni na ty krásné šaty z kůží i látek. Tkají je z kopřiv. A všimni si těch nádherných šperků z kamenů, mušlí a…” „kostí!”, skočí Vincek kobylce do řeči. „Oni dovedou zpracovat úplně všechno, co mají kolem sebe. Vyrábí luky a šípy, harpuny a sítě. Dokáží ulovit ryby, zajíce, lišky, ale i obrovského mamuta. Umí namlít obilí a spoustu toho vypěstují. I když je tady větší zima než ve tvé době, mají hojnost všeho. A koukni na jejich teplé příbytky, často se do nich chodím také tajně ohřát,” chrlila ze sebe Sága. Vincek se zamyslel: „moc se toho tedy na lidech za ta léta nezměnilo.” „Máš pravdu. Jen možná lidé tvé doby se považují za moudřejší…,“ zazubila se kobylka. Ale teď už pojď, tvůj čas tady se pomalu krátí. Dám ti něco na památku.” Sága zavedla Vincka do malé jeskyně. Tam leželo na zemi mnoho krásných sošek nahých žen, menších i větších. Všechny vypálené z hlíny. „Jednu si vyber a vezmi ji do své doby. Ať se tví lidé dozví pravdu o svých moudrých předcích…” „Fáféfífófú!” zavolal Vincek třímající vzácnou sošku a hned tu byl přítel Vítr. Ozvala se ohlušující rána a nebe rozjasnil blesk. „Sbohem, milá Ságo a minulosti,” zavolal ještě pavoučí kluk.

IMG 0938