O ztišení a důvtipu

„Vincku, mraky, bělostné nebeské ovečky, mi přinesly na svých huňatých hřbetech vzkaz. Volá a prosí nás o pomoc moje větrná přítelkyně Větrucha Krušnohorská. Musíme se tam hned vypravit, vypadá to opravdu vážně,” pronesl s naléhavostí v hlase Vítr. „Dobře, nechme se unášet rychlými vzdušnými proudy. Pospěšme si!” na to pavouček.
„Jsem ráda, že jste tady. Jedině ty, Vincku, nám můžeš pomoci. Říká se o tobě, že umíš splétat zázračné vlákno a že tvé pavučinky léčí a propojují všechny bytosti, které na své cestě potkáš. Srdce našeho starého trpasličího vládce Belma pomalu přestává bít. Chřadne před očima. Schovává se již po dlouhý čas v ústraní ve svém podzemním paláci a nikoho nechce vidět. Prý chce odejít z tohoto světa sám. Chce, abychom si jej všichni pamatovali v jeho síle. Je příliš hrdý a nerad připouští svou slabost. Je záhada, co způsobuje jeho nevyléčitelnou nemoc. Kéž bys nám dokázal pomoci vyléčit Belma a zachránit tak náš kraj,” řekla Větrucha se slzami v očích. „Děkuji, že mi důvěřujete. Jsem sice jen malý pavoučí kluk, ale mám pro strach uděláno. Zkusím udělat, co je v mých silách,” odpověděl odhodlaně Vincek. Vítr vysadil pavoučího kluka na nejvyšší hoře Krušných hor, která stráží nejzápadnější hranici naší země, na Klínovci. Tam lidé vystavěli vznešeně vyhlížející rozhlednu s osmibokou věží. „Tady na Oktaedru už si musíš poradit sám. Budeš potřebovat své nohy, pevně na nich stůj, budou tvou oporou. A ještě malá nápověda: přemýšlej, co máš s věží společného...” řekla záhadně na rozloučenou Větrucha.
Vincek obcházel osmiúhelníkový vrchol klínovecké rozhledny a tiše si opakoval: „Oktaedr, Oktaedr, nohy, nohy…” Najednou ho na hlavě pošimral sluneční paprsek a jemu svitlo: „Oktaedr, vždyť věž má osm stran! A já mám osm nohou! V tom bude ten klíč.” Vincek zavřel oči a zaposlouchal se do prostoru. K jeho uším doléhal křehký ptačí nápěv: „do re mi fa sol la si do, do si la sol fa mi re do.” Píseň zněla pořád dokola. Vincek se k chytlavému popěvku přidal. Při první části písně se mu začaly samy odlepovat nohy a on jakoby po schodech z tónů stoupal do výšky jako kdyby mu narostla křídla. „Zkusím druhou sloku, když teď stoupám, třeba pak budu klesat.” A opravdu. „Do si la sol fa mi re do.” Jeho nohy ho snášely postupně po osmi stranách věže. Na každé straně zněl jiný tón stupnice a Vincek se velkými skoky zhoupával dolů. Když zaznělo nejhlubší do, Vinckova chodidla se dotkla země. „Máš důvtip a umíš se ztišit a naslouchat, pavoučí zachránce,” ozval se hluboký hlas. Před Vinckem se objevil skřítek, který měl ohromné šedé huňaté vousy sahající až na zem. „Jmenuji se Gottstein a dovedu tě k našemu vládci. Belmo potřebuje tvou pomoc.” Vincek bez váhání vousáče následoval. Šli dlouho. Vinckovi se zdálo, že krajina, kterou kráčeli, je smutná. Vousáč četl Vinckovy myšlenky: „je to tu smutné, k našemu kraji se po dlouhou dobu nechovaly lidské bytosti hezky. Objevily zde mnoho pokladů, vzácných rud. Začaly je krušit, těžit, brát si více a více. Příroda byla dlouho oslabená a s ní začal chřadnout i náš trpasličí vládce Belmo.” Oba poutníci došli až na okraj rašeliniště, z kterého na některých místech vycházely obrovské bubliny. Jezero střežili rákosoví rytíři s huňatými chocholkami. Na hlavu jednoho z nich usedl drobný ptáček s roztomilými proužky na těle. „Mé jméno je Rákosník,” zapěl. Vinckovi byl hned jeho hlas povědomý. „Kde jsem to jen už slyšel?” pronesl nahlas. Rákosník pozvedl hrdélko a roztomile zanotoval: „Do re mi fa sol la si do.” A bublající pramen vytryskl v gejzír. Gottstein rychle schoval Vincka do hnízda svých vousů a společně skočili do tryskající vody. Z dálky k nim doléhala druhá sestupující sloka nápěvu. Rozevřel se pod nimi podzemní svět, spletité tmavé chodby, labyrint šachet. „Dříve tu zářily barevné krystaly,” poznamenal sklesle Gottstein. „Kéž by se naše krajina zase uzdravila a znovu zazářila v celé své kráse.” dodal toužebně. „Je tu hodně zázračné vody, Cítím, že její prameny jsou léčivé. Ale jejich elixír nestačí,” zašeptal Vincek. „Počkej, něco mě napadlo.” Pavouček zavřel oči a poslal veškerou svou pozornost do srdce. Začal zpívat stoupající stupnici ptáčka Rákosníka a do rytmu písně ze sebe soukal své zázračné růžovozelené vlákno: „Do re mi fa sol la si do.” Zázrak. Kouzelné pavoučí vlákno prosvětlovalo tmavé chodby, začaly se rodit malé barevné zářivé krystaly. „Písní si posvítíme na temnotu. To je ten kouzelný lék, radostná hudba znějící z mnoha hrdel! Do re mi fa sol la si do,” notoval si pavoučí kluk i vousáč Gottstein a i další bytosti podzemí, a že jich tam najednou bylo. Skřítci permoníci, krtci, žížaly, larvy, brouci, semínka všech tvarů a velikostí. Všichni sborem zpívali stupnici léčivých osmi tónů. Zpěv se donesl i do paláce trpasličího vládce Belma, do jeho tmavé komnaty. Belmo otevřel unavené oči a zaposlouchal se do léčivého nápěvu. Pocítil teplo nejprve v palcích u nohou, pak se hřejivá vlna rozběhla po celém jeho prokřehlém a  zchřadlém těle. „Znovu cítím sílu! Děkuji za pomoc.” Vincka hřálo na srdci, že se celý kraj včele ze svým vládcem začal uzdravovat. Nastal čas loučení. „Fáféfífófú!” zavolal Vincek a kde se vzal, tu se vzal, už tu byl moudrý přítel Vítr. „Nashledanou Karlovarský kraji.”  

IMG 0717 1