O důvěře a odevzdání


Vítr s Vinckem na hřbetě svištěl nad stráněmi, kroutícími se řekami a horami. „Kam poletíme dnes?” ukončil nesměle mlčení pavoučí kluk a nedočkavě vyprávěl: „V noci se mi zdálo o kamenném městě, kde urostlí muži a vznešeně vyhlížející ženy v dlouhých šatech zapalovali ohně a tančili kolem nich. Tam bych se chtěl podívat,” zatoužil Vincek. „Inu, jak je libo, mladý nohatý muži. Vysadím tě tady v sadu Kaštánka. Je to krásný park kousek od nasavrckého zámku. Najdi kaštan s nejzakroucenějším kmenem. V jeho kořenech je komůrka. Je v ní ukrytý poklad, díky kterému můžeš cestovat proti proudu řeky času až do doby dřívějších obyvatel tohoto svérázného kraje. Vstoupíš mezi Kelty do jejich rozlehlého oppida. Ta slavnost, kterou zažiješ je Samhain, tajemný svátek mrtvých…,” odvětil Vítr a nechal Vincka sesednout. „Až budeš mít dobrodružství dost, zavolej mě… Fáféfífófú! Dávej na sebe pozor. Na brzkou shledanou, můj malý kamaráde.”
Vincek se rozhlížel po sadu, všude samé vzrostlé stromy s propletenými kořeny a ohromnými korunami. Procházel se mezi nimi, tolik kaštanů pohromadě ještě neviděl. Pozoroval jejich kmeny a snažil se najít ten nejzakroucenější. „Který to asi je?” zeptal se nahlas. V tu chvíli se vedle něj objevil klučina ve světlém plášti s kápí a bronzovou čelenkou. Vincek se lekl, ale to klučičí zjevení na něj šibalsky zamrkalo a pokynulo mu: „Dia duit. [ďíja gwiť] Is é Oscar mo ainm. Ahoj. Jmenuju se Oscar. Pojď za mnou, zavedu tě ke Stromu života.” Za chvíli už stáli před kmenem, jehož kůra vypadala jako několik do spirály stočených hadů. Jeho kořeny opravdu vykouzlily jeskyňku. Oba chlapci se do ní akorát vešli. V kořenové komůrce byla tma, kterou ozařoval zvláštní svit. Vycházel z amuletu zavěšeného u stropu. Vincek si ho zvědavě prohlížel. „Co je to?” pohlédl tázavě na Oscara. „To je vzácný přívěšek, Strom života. Dej si ho na krk. Vezme nás k nám, oslavíš s námi velký svátek konce roku.” Vincek zavřel oči a navlékl si amulet. Ocitli se s Oscarem na dřevěné loďce, která sama plula proti proudu řeky s černou vodou. Po jejích březích se mihotala světla. Pluli tak rychle, že světla vypadala jako nekonečné zářivé čáry. „Proplouváme Peklem,” zašeptal Oscar a dodal: „Musíme mít oči na šťopkách, někde tady v těch hlubokých lesích totiž žije sám Cernunnos.” „Kdo je to?” vyhrkl Vincek. Ale Oscar už nemusel nic vysvětlovat. Na břehu se objevila mohutná postava, na hlavě ohromné jelení paroží. Bytost to byla vznešená a obdivu hodná. Chlapcům se zatajil dech. Dřevěná loďka se zastavila přímo u nohou jeleního vládce lesů… „Dia dhaoibh! [ďíja jív] Bůh s vámi!” pronesl Cernunnos a mocně trhl hlavou až z jeho paroží vyšlehl smaragdově zelený blesk. V tu ránu kouzelná loďka zmizela a oba chlapci seděli na jeho rozložitém hřbetě. „Odnesu vás ke Stařeně!” Oscarovi při těch slovech ztuhla tvář: „Vždyť Stařena nosí smrt!” Vincek se překvapeně podíval na Oscara. Ale to už s nimi jelení vládce uháněl tryskem do hlubin lesa. Ocitli se před chatrčí. Linuly se z ní prazvláštní vůně, směsice bylin a doutnajícího dřeva. Vešli dovnitř a spatřili vrásčitou ženu s šedými vlasy sahajícími až na zem, jak usilovně pracuje rukama a něco u toho mumlá. „Čekám tu na vás, chlapci. Zrovna připravuji vaše panenky. Pojďte si je naplnit slámou a kouzelnými bylinami,” pravila, aniž by se k příchozím otočila. Vincek s Oscarem poslechli. „Vložte do svých panenek všechno, čeho se chcete zbavit, zlost, vztek, strach, nepříjemné zážitky. Stačí na to pomyslet. Panenka si to od vás vezme… A teď už honem, ať nezmeškáte slavnost.” Cernunnos a Stařena se rozplynuli v bělavém oparu a chlapci se kouzlem ocitli přímo u slavnostního ohně ve víru tančících žen a mužů oblečených jako ve Vinckově snu. „Tak přeci jen se mi mé přání splnilo,” žasl pavoučí kluk a dal se s Oscarem do bujarého skotačení. V tom se ozval odněkud z dálky tajemný hlas Stařeny: „Dejte své panenky pánům ohně. I ony už se nemohou dočkat, až si s nimi zatančí. Plameny vše staré a nepotřebné přemění v úrodný popel…” Chlapci tak udělali. Zaplavila je úleva a příjemné teplo. Z Vinckova hrdla se ozvalo: „Fáféfífófú!” A už tu byl Vítr. Vincek sňal z krku amulet Stromu života a vtiskl ho Oscarovi do dlaně: „Však ty už víš, co s ním, drahý příteli. Na shledanou.”