O strachu a odvaze

Pavoučí kluk Vincek se rozloučil s Babičkou lipovou sudičkou a se svou zlatovlasou Lípou. „Až to tu v těch našich krajích všechno objevím, zase se k vám vrátím,” zavolal ještě dolů a osušil stýskavou slzu, která se mu vykutálela z oka. Pak se pohodlně usadil na křídlo svého moudrého průvodce a zašeptal mu do větrného ucha: „Už jsem připravený, Větře. Poleťme.” 

Vítr se nenechal dlouho pobízet. Rychlý let měl ze všeho nejradši. A tak svištěli nad loukami, řekami, rybníky i lesy, míjeli vesnice a města. Vincek se musel opravdu pevně držet. Zároveň toužil všechno pod sebou dobře vidět, a tak se různě vykláněl. Svá kukadla měl doširoka otevřená, aby mu nic z těch zvláštních věcí, co na Zemi viděl, neuniklo. „Co jsou ty hranaté stromy s červenými korunami bez listů? A co jsou ty černé řeky pod námi?” vyptával se svého světa znalého přítele. Zajímalo ho úplně všechno. A Vítr trpělivě odpovídal: „To nejsou stromy, to jsou domy. Ty si staví lidé a bydlí v nich. A to černé... to nejsou řeky, ale silnice, po kterých dvounožci jezdí v takových krabicích na kolech. Těm menším říkají auta a těm větším autobusy.” Vincek nad tím vším kroutil užasle hlavou. Ale ještě víc než všechny tyhle lidské výmysly ho dnes zaujalo něco jiného… „Větře, co je ten kopec před námi s tou krásnou stavbou ze dřeva?” „To je posvátný vrch Radhošť, na který už lidé v dávných dobách chodili pozorovat slunce. Postavili tu tuhle dřevěnou kapli. Tady to rozhodně stojí za prozkoumání. Vysadím tě. Až mě budeš potřebovat, stačí jen co nejhlasitěji zavolat fáféfífófú a jsem tu jako když křídlem mávne,” slíbil Vítr.
Vincek se toulal po Radhošti. I když se mu příroda kolem moc líbila, začal si připadat osaměle. Tu se za jeho zády ozval dunivý hlas: „A heleme se. Kohopak to tady máme? Tebe přece vůbec neznáme! Co ty jsi za divného tvora! Vždyť jsi růžovozelený. Co tu chceš?” Vincek se otočil a spatřil obrovského černého pavouka s křížem na zádech. Trochu se ho lekl a vykoktal ze sebe: „Jjjjmenuju se Vvvvincek a jsem pavouk z Lípy.” „Ty že jsi pavouk! Tak na to bych se podíval. Nevypadáš ani trochu strašidelně, spíš legračně,” opáčil Křižák. Vincek se zamyslel: „Já nevěděl, že my pavouci máme nahánět ostatním hrůzu. To mě nenapadlo. A vlastně jsem ještě nikdy žádného jiného pavouka než jsem já nepoznal.” „Je vidět, že jsi teprve chvíli na světě. Něco ti ukážu.” Křižák vyloudil podivný zvuk, něco jako křřřřchchuuurrr a za chvíli Vincka obklopili tvorové všech možných velikostí a tvarů, všichni měli kusadla a osm nohou. Vincek je ustrašeně pozoroval. Nohatí tvorové se dali do zpěvu pavoučí bojovné písně: „My jsme pavouci, sílu velkou máme. My jsme pavouci, nikdy se nevzdáváme. My jsme pavouci, pozor si na nás dej. Máš-li strach, tak se radši skrej!” Vinckovi tepalo srdce tak, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Stál tam docela sám proti hordě strašlivých pavouků. Strachy se roztřásl. Na mysl mu sedaly nepříjemné myšlenky jako můry přilétající ke světlu: „Jsem asi jiný než oni. Nelíbím se jim. Co když doopravdy nejsem pavouk, když nevypadám jako oni.” Kupodivu se však ty pavoučí obludy k Vinckovi již více nepřibližovaly. Čím to…
„Zhluboka dýchej, Vincku. Neboj se. Vždyť ty sám dobře víš, že nejsi na světě proto, abys ostatní strašil,” ozval se odněkud blízko klidný hlas. Vincek se rozhlížel, kdo to k němu mluví. Až spatřil překrásnou rostlinu, která na něj hleděla svými hrdě vztyčenými nachovými květy. „Jééé, fialový oheň s vyplazenými jazýčky,” vyhrkl poněkud vylekaně pavoučí kluk. „Ano, přesně tak vypadám. I tihle hrůzostrašní tvorové se ke mně bojí přiblížit. A to jenom zpříma stojím s kořeny pevně v zemi. I to někdy stačí, když tě někdo ohrožuje. Ale abych se představil… jmenuji se Vstavač a jsem stejně vzácný jako ty.” „Jak to myslíš, vzácný jako já?” zeptal se udiveně Vincek. „My Vstavače jsme speciální orchideje, moc nás na světě neroste. A ty jsi kouzelný pavouček, který jako jeden z mála svého druhu dokáže svým růžovozeleným vláknem propojit všechny, které potká. Neboj se být sám sebou,” usmál se Vstavač. Vincek na jeho slova vypnul hruď a hrdě se postavil na všechny nohy. Nadechl se a s odvahou v hlase promluvil ke strašidelným pavoukům: „Já jsem Vincek, pavouk ze zlatovlasé Lípy. Mým přáním je kouzlit úsměvy na rtech. Rozdávat radost. I takové mohou bytosti našeho druhu být! Fáféfífófú!” A odněkud z dálky se přihnal Vinckův větrný přítel a vznesli se společně vzhůru do oblak.

Líbí se vám nové příběhy putování pavoučka Vincka?

Chcete další i s omalovánkami, pavučinkami nápadů a tipy na výlety s dětmi v našich krajích?

Objednejte si předplatné na všech 15 dílů seriálu zde:

http://eshop.elmavia.cz/hry/krasny-rok/

 

 

IMG 0087