Čtvrtek 3. ledna
Žil byl v jedné daleké zemi, kde slunce často žhne tak silně, že se i horký vzduch líně povaluje těsně nad vyprahlou písčitou půdou, velmi vzdělaný muž. Jmenoval se Baltazar. Jeho kůže byla tmavá jako ebenové dřevo. Často chodil oděn v krásném dlouhém plášti, ve splývavé světlé košili a podkasaných kalhotách. Na hlavě nosil mohutný bílý turban, který byl výrazem jeho vznešenosti a moudrosti. Měl plné rty, jiskrné oči, výrazný nos a uši s na první pohled nápadně velkými lalůčky. Chodíval bos. Měl rád teplý písek pod nohama. 

I k němu lidé chodívali pro rady, když měli nějaké nesnáze. On mnohé znal a ovládal, dokázal ostatním téměř vždy pomoci. Byl to již zralý muž, ošlehaný životem, jeho strastmi, bolestmi i radostmi. A své zkušenosti rád předával ostatním. 

Baltazar miloval slova, rád zkoumal jejich význam do hloubky. Dokázal je používat jasně a přesně. Nad každým vyřčeným slovíčkem dlouze přemýšlel. Nikdy nevypustil z úst žádné navíc. „Ani málo, ani moc,“ říkával si každé ráno a večer, když odříkával své modlitby a mantry. Naučil se slova také zapisovat zvláštním druhem písma, kterému rozuměl on sám a možná ještě několik dalších mudrců. Vedl si záznamy o různých věcech, ale nejčastěji o úkazech na nebi, ve vodě, ve vzduchu a na zemi. Rád toto všechno pozoroval, popisoval a zapisoval. V myšlenkách se často těmito jevy zaobíral. 

Již dávno měl ve svých zápiskách zmínky o kouzelné Hvězdě, zářivé padající vlasatici. Tak jej ani moc nepřekvapilo, když se konečně jedné tajemné noci objevila na nebi. Zářila tak jasně, že její svit pozlatil celou zemi pod ní. Baltazar neváhal, vzal nádobku s tím nejvzácnějším kadidlem a bez meškání se vydal na cestu na svém královsky nazdobeném velbloudu. „Už se těším, až přivítám toho malého velkého krále tam za obzorem. Pospěš, můj milý Hrbáčku, ať jej stihneme přivítat ještě v jeho rodné zemi. Hrozí mu nebezpečí! Možná ho dohoníme už na jeho záchranné cestě do Egypta. Pospěš. Ať nás tvé rychlé dlouhé nohy včas donesou k malému jezulátku. Hvězda zářivá nás povede. Jala, Hrbáčku, jala jala!“ 

Inspirace:
Dnes můžeme konečně doplnit do naší domácí scenérie i třetího krále, mouřenína Baltazara, a jeho velblouda Hrbáčka. Už budeme mít všechny tři krále reprezentující /téměř/ všechny lidské rasy na cestě k poklonění se Ježíškovi.

Zajímavost:
Počet mudrců, kteří šli Ježíška pozdravit se ve vyprávění tohoto starého příběhu během dějin velmi měnil. Nakonec se až v 9. století našeho letopočtu ustálil na třech. Proč zrovna trojice? Symbolika čísla tři je obrovská – hlava, srdce, tělo; rozum, cit, vůle; syn, otec, duch; dětství, dospělost, stáří; muž, žena, dítě – co by se ještě dalo doplnit… 
Dary, které mudrci nesly také nebyly jen tak ledajaké, měly v sobě hlubokou symboliku. Zlato bylo skupenství pevného a je symbolem královské důstojnosti. Kadidlo reprezentuje plynné skupenství. Je to směs vonných pryskyřic z exotických stromů. Používalo se k očišťování kouřem a bylo symbolem modlitby a božské podstaty. Myrha, v hebrejštině mor a v latině myrra, je pryskyřice načervenalé barvy, ze které se vyráběly například vzácné vonné masti. Symbolizuje kapalné skupenství. Myrha připomínala Ježíšovy skutky pro spásu lidstva. 

 baltazar

Autor obrazu: Peter Paul Rubens