Pondělí 17. prosince
Magdaléna dovyprávěla svůj příběh, zadívala se do plamene svíčky plápolajícího na stole a něžně pohladila vyšívanou prostírku na stole. Jakub, Josef i Marie na ni hleděli, v očích se jim zračil soucit, obdiv a nezměrná láska k ní. Jakubovi přišlo na mysl: „Je tak statečná, moudrá a krásná. Takovou ženu bych rád požádal, aby mě doprovázela životem.” To z jeho zamilovaného srdce promlouvala láska k té mladé ženě s očima plaché srnky. Toužebně na ni hleděl. A už už chtěl promluvit, chytit ji za ruku a vyznat jí své nejhlubší city. Už už se nadechoval, že promluví, ale nemohl vydat ze svého hrdla ani hlásku. Cítil, jak mu rudnou tváře i uši, srdce se mu divoce rozbušilo.

Marie dobře viděla, co se děje. Usmála se a promluvila: „A co ty Jakube? Pověz nám o tvém životě. Magdaléna nám svěřila svůj příběh a o nás s Josefem už vše víte.” Jakub se uklidnil, očima Marii děkoval. Věděl, že mu dodala síly. A také pochopil, že na jeho vyznání má dojít později. Až bude s Magdalénou sám. „Já jsem pastýř a jsem pastýřem moc rád. Vše, co znám o životě, o přírodě, o zvěři a o péči o ovce, jsem se naučil od svého starého a moudrého otce. A také od našich druhů. Máme velké stádo ovcí, o které se stará již mnoho let náš rod. Veškerou moudrost si předáváme již po generace z otce na syna. Jsme na to hrdí. A mám také moc rád louky, pole, hory, rostliny, nebe, hvězdy, mraky… Často sedávám na lukách mezi ovečkami a pozoruji krajinu. Umím také vyřezávat flétny a jiné nástroje ze dřeva. Moc rád vymýšlím různé melodie a slova,” Jakub se odmlčel. „A jak se vlastně jmenuje tvůj otec, Jakube?

Inspirace:
Již nám svítí na adventním věnci tři svíce… zkusme si představit, že nad námi, nad celou naší rodinou i přáteli, nad naším domovem, městem, krajem i celou zemí také svítí krásný obrovský adventní věnec, který nás chrání. 

original

Autor: William James Webb