Neděle 16. prosince  
„Magdaléno, jak je možné, že tak mladá žiješ ve své chaloupce docela sama? To nemáš ani matku, ani otce? Ani sester, ani bratrů?” zeptala se trochu nesměle Marie.

Magdaléna se dala tichým hlasem do vyprávění: „Nemám již nikoho. Svého otce jsem nikdy nepoznala. Maminka mě vychovávala sama. Ani žádné sourozence nemám. Má maminka chodívala doprovázet skupiny pocestných a obchodníků přes hory, kterými jste i vy tak hladce nedávno prošli. Ne všichni to však dokážou tak, jako vy. Ne všichni dokážou tak dobře naslouchat hlasům přírody a jiných bytostí. Má maminka to stejně jako vy uměla. Vždy dobře cestujícím poradila, aby bezpečně prošli křivolakými stezkami. Také se dobře vyznala v bylinách, kamenech a jiných tajemstvích přírody. Když si lidé nevěděli rady, navštěvovali ji a prosili ji o pomoc. Ke každému byla vstřícná a milá. Mě už od miminka brávala všude s sebou. Vše mě naučila, vše mi předala. Ukazovala mi, jak naslouchat přírodě, jak hovořit s květinami, jak zpívat a tančit loukám, polím, nebi, zemi. Jak dýchat a odpočívat v rytmu přírody. Přírodu oslovovala jako velkou Bohyni, Bohyni Matku.

Jednoho dne ji požádala skupina obchodníků, aby je převedla přes hory. Vyšli brzy ráno. Já zůstala doma, abych obstarala jídlo a domácnost. Už mi bylo sedmnáct let. Dokázala jsem maminku již skoro ve všem zastat. Večer se dlouho nevracela. Měla jsem v sobě takový divný pocit. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Čekala jsem dlouho do noci. A když se nic nedělo, oblékla jsem se a vydala se na cestu do hor. Šla jsem rychle, nemohla jsem ani dechu popadnout. Najednou jsem uslyšela za sebou hluboký mužský hlas: Zastav se! Počkej! To mě vyděsilo.
Stála jsem jako vytesaná do kamene, bez hnutí, téměř bez dechu. Ve tmě se ke mně přiblížila mohutná mužská postava. Vystrašeně jsem toho muže pozorovala. Po chvíli jsem ho poznala. Byl to Izák, starý pastýř od nás z vesnice. Ulevilo se mi. Izák je muž s dobrým srdcem, i když je poněkud drsného vzezření. Padla jsem mu do náruče. Objal mě a hladil mě po vlasech. Cítila jsem, že je velmi nesvůj. Jako by věděl něco, co ho trápilo a co mi má říci a přemýšlel, jak s tím naloží. Podívala jsem se na něho. Měl oči zalité slzami. Holčičko, tvá matka, tvá maminka… už se nevrátí domů. Našli jsme ji s ostatními pastýři dnes večer v malé jeskyni tam nahoře. Už jsme jí nedokázali pomoci. Je mi to líto, plakal.
Moje maminka se už vznáší v nebesích, řekla jsem tehdy docela tiše. V srdci jsem pocítila smutek, ale zároveň klid. Moje maminka často a ráda pozorovala oblohu a vyprávěla mi o hvězdách a zvláštních světech tam nahoře. O tom, jak lidé přicházejí z různých paprsků. Také mi říkávala, že duše člověka je nesmrtelná, věčná. Že se nemám bát, až umře. Že to přece jen umírá tělo, že naše duše spolu pořád mohou být. Nikdy nezapomenu tato její slova. Dala mi velkou sílu vše překonat. Radovat se s maličkostí, docela obyčejných věcí, každý den.
Usedla jsem na zem, stébla trav mě hladila a konejšila, jako by to byly ruce mé milované maminky. Pozorovala jsem potemnělou, však krásnou oblohu. Tak jako to dělávala ona, moje maminka. A zpívala jsem píseň, která dokáže vyléčit všechna smutná srdce. Její láska a moudrost je stále se mnou, vím to, cítím to. A jí je na té její hvězdě, na tom jejím paprsku krásně. Začalo svítat…
    Před Tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou
    noc odchází a den jasně září.
    Před Tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou
    noc odchází a den jasně září.   
    Před Tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou
    noc odchází a den jasně září.

 

IMG 7469

Autor: Marie Snášelová Štorková