Sobota 15. prosince   
Magdalénin domek byl prostý. Jedna světnička, která sloužila ke všemu. K jídlu, práci, odpočinku. Bylo tam však útulno, teplo a z celého prostůrku byla cítit Magdalénina něha a otevřenost. Jehňátko i oslík se uvelebili přitisknuti vedle sebe v zádveří. Ostatní si sedli k malému dřevěnému stolu uprostřed místnosti. Magdaléna všem nalila kozího mléka, nakrájela chléb a do mističky nasypala datle a fíky. Stolek ozdobila vyšívaným prostíráním po mamince, čerstvě natrhanými květinami a krásnými kameny. Vše bylo tak obyčejně krásné. Seděli a začali společně odvíjet nit hlubokého rozhovoru.

Magdalénu zajímalo jejich putování. Ptala se však úplně jinak, než ostatní lidé... Zajímaly jí jejich pocity, dojmy, niterné prožitky. Řeč se stočila i na Magdaléninu noční vidinu nad skalami. Marie, celá udivená, řekla: „Myslela jsem, že to byl jen můj sen! To je zvláštní, že jsi to viděla.” „Bylo to nádherné. Mé srdce mi řeklo, že tam v horách je někdo opravdu čistý a krásný. Pocítila jsem posvátnou úctu. A pak jsem uslyšela, jak mé nitro promlouvá… souvisí to s tebou, proto právě ty jsi poctěna a můžeš tu nádhernou růži vidět. Jsi otevřená, dokážeš naslouchat, vidíš srdcem. Poklekla jsem, hladila zemi, zpívala nebesům a zaplavila mě obrovská vděčnost. Mým největším přáním bylo, se s tím Dobrem setkat osobně. Hned, jak jste přišli do vesnice, NĚCO mě k vám dovedlo. Věděla jsem, že jste to VY,” řekla mladá žena s očima zalitýma slzami dojetí. Pak se odmlčela...
Marie vzala Magdalenu za ruku. Mezi oběma ženami bylo vzácné pouto přátelství. Znali a neznali se krátce…

V tom se ozvalo hlasité ťukání na dveře. Na pozvání vstoupil dovnitř do místnůstky pastýř Jakub. „Nezlobte se na mě, že přicházím tak pozdě večer, ale říkal jsem si, že vám přinesu ještě něco na zub a že bych také rád s tak zvláštní návštěvou chvíli pobyl.” Snědý štíhlý muž položil na stůl sýr a olivy. „Přisedni k nám, Jakube,” přizvala jej Magdalena s něžným úsměvem. Srdce se jí rozbušilo jako zvon. Chovala k mladému pastýřovi hlubokou lásku, ale nikdy mu to neřekla. Tolik se styděla, tolik se bála odmítnutí. Pro lidi ve vesnici byla podivínkou. Myslela si, že i Jakub ji má za blázna. Jakub však zase tajně miloval ji. Ale přes svou stydlivou povahu, vždy, když se potkali klopil zrak, či se rychle vzdálil, aby se mu neroztřásl hlas. Dnes se však dokázal překonat. Něco jej do jejího domu naléhavě přivedlo...

    
Inspirace:
Pošleme dnes kapku lásky ze svého srdce tam, kde cítíme, že je jí zapotřebí...

il fullxfull.1584756542 5evl

Autor: Olga Sternyk