Středa 12. prosince
Zatímco naši poutníci spali schoulení v malé skalní komůrce, v nejbližší osadě odsud se v ten stejný noční čas děly zvláštní věci...

Jedna z žen, jménem Magdaléna, měla ve zvyku chodit v noci na procházku. Líbilo se jí, jaký je všude klid a ticho. Mohla být sama se sebou a v sobě. Vnímat jasně své pocity a myšlenky. Pomalu kráčela ztemnělou krajinou. Pozorovala ztichlé domy, kde odpočívali lidé, chlévy, kde podřimovala domácí zvířata…

Té noci ji zaujala obloha, byla celá zahalená do černých dešťových mračen. Až jí to nahánělo husí kůži po celém těle. Tak záhadně a trochu děsivě ta nebeská klenba působila. Pocítila v sobě velkou úctu. K přírodě, k tomu všemu, co nás přesahuje. Byla zvyklá při chůzi rozjímat, tím způsobem odpočívat. Pomyslela si: „My lidé jsme někdy tak bláhoví, že se domníváme, že nám patří celý svět, že jej ovládáme. Tak to přeci vůbec není, jsme součástí té celé nádhery, toho velkého tajemství. Příroda je mocná a s ní i všechny živly - voda, oheň, země, vzduch. Vždyť, co bychom bez toho všeho byli? My, lidští tvorové. Máme ale asi velkou úlohu a zodpovědnost v celém tomhle příběhu Země a Vesmíru. Jinak bychom tu nebyli a neměli taková těla, jaká máme. Nemohli bychom pracovat, konat, cítit, myslet…”

Magdaléna se odmlčela. Přála si, aby lidé správně uchopili svou úlohu. Aby byli zodpovědní, ohleduplní a respektu plní ke všemu viditelnému i neviditelnému kolem i v sobě samých. Aby už konečně uvěřili, že svět si tvoříme takový, jaký jej chceme mít a v jakém chceme žít.

Jak tak rozjímala, její zrak se najednou stočil k šedavým skalám, které se tyčily kousek od jejich vesnice. Uvědomila si, jak pevně a hrdě stojí už asi celou věčnost na tomhle místě. „Byly jste tu mnohem dříve než my všichni, kteří tady v osadě bydlíme. Jste krásné, mohutné, obdivuhodné,” řekla s vážností v hlase a poklonila se. Tak to dělávala často. Lidé ji někdy považovali za blázna. Ale ona to tak dělala už jako malá dívenka. Prostě věděla, že vše, o čem lidé říkají, že je to neživé, stejně živé je, akorát jinak, než jsou běžně lidští tvorové zvyklí. Nic si z posměchu a nepochopení však nedělala. Měla svou moudrost a té důvěřovala. Cítila se silná.

Najednou se nad skalami objevila zlatá záře, která je celičké zalila. Obloha zrůžověla. Černé mraky se změnily v purpurové. Magdaléna s úžasem hleděla na tu krásu. Z nebes zněly překrásné andělské hlasy. Takové slýchávala. Ano, slýchávala, když byla maličká, docela maličká holčička, ve svých dětských snech. Poklekla na zem a stále sledovala ten zázrak proměny přírody. Ozval se poslední vysoký nebeský tón a nad skalami vykvetla růže. Tak nádherný květ ještě nikdy Magdalénino oko nespatřilo. Úžasem ani nedýchala. Čas se zastavil. „Zázrak. Znamení. Odpověď, na mé otázky. Vyslyšení mých proseb…”, to všechno prolétlo mladé ženě hlavou. „V těch skalách je něco krásného, moudrého a čistého,” zamumlala a vděčně sklonila hlavu.    

Inspirace:

Přidejme dnes do domácí betlémské scenérie růži, či nějaký jiný nádherný květ. Třeba i my sami dnes rozkveteme a provoníme svět.

woman praying meditation painting print svetlana novikova

Zdroj: https://fineartamerica.com/featured/woman-praying-meditation-painting-print-svetlana-novikova.html