O kouzelných perličkách 

„Kam poletíme dneska, Větře?” zeptal se pavouček svého vzdušného přítele. „Tentokrát nás čeká kraj horských luk a bystřin, kde to voní barevným lučním kvítím. Kraj, kde se Krkonoše potkávají s Jizerskými horami.” Vincek s Větrem prolétli nad Sněžkou, podívali se k pramenům Labe, z výšky si prohlédli města Jablonec i Liberec, zakroužili nad Ještědem. Vinckovi se zalíbil vysílač, který vypadal jakoby spadl odněkud z hvězd. „Vincku, slyšíš to pískání. To už tě asi někdo volá...” Vítr vysadil pavoučka na vzrostlém modřínu a byl fuč. „Rád tě vidím. Jmenuju se Kulíšek,” ozval se z větve tichý hlásek. Překvapený Vincek spatřil drobnou sovu, tak malou, že připomínala spíš většího vrabčáka. „Nediv se, že jsem tak malý, vždyť ty taky nejsi zrovna obr,” odvětil Kulíšek s úsměvem. Vincku, poprosil jsem Vítr, aby tě zavedl do našich končin. Jizerka potřebuje tvou pomoc. Prý jsi kouzelný pavouček. Než ti mou kamarádku představím, něco ti o ní povím... Před mnoha lety jsem si tak poletoval nad břehy Jizery. Všimnul jsem si, že po ní pluje loďka z kůry, něco se v ní hýbalo. Zaslechl jsem i jemný pláč. Přivolal jsem na pomoc ostatní zvířata z lesa, luční víly i lesní skřítky, abychom lodičku společnými silami vynesli na břeh. Bylo v ní děťátko droboučké jak semínko. Holčička-víla. Neměla u sebe nic, jen její hrudníček zdobil překrásný náhrdelník z korálků barev duhy. Dali jsme jí jméno Jizerka, podle řeky, jejíž proud ji k nám donesl. Přijali jsme ji za svou. Vyrostla mezi námi na loukách a v lesích. Když Jizerka dospěla, táhlo ji to do světa. I když se na zdejších paloučcích cítila hezky, přeci jen ji to lákalo poznat také lidi. Toužila zjistit, odkud se na zemi vzala i se svým duhovým náhrdelníkem. Prochodila celý kraj, mnohému se ve světě lidí naučila. Šla od vsi ke vsi, od městečka k městečku. Tu pomáhala jako švadlena, tu jako pradlena, tu jako kuchtička. Lidé se obdivovali jejím až nadpřirozeně šikovným rukám. ‘Holka je to zručná, což o to, ale je celá taková zvláštní’, ‘Kdo ví, odkud přišla, snad ani člověkem z masa a kostí není’, ‘V tváři má zvláštní záři jako mívají hvězdy na nočním nebi’, říkavali o ní a vlastně se jí i trochu báli. Proto nevydržela u nikoho na práci dlouho. Jakoby jí duhové korále, které nikdy nesundávala z krku, stále někam vedly… Odkud se vzal můj duhový náhrdelník?, ptávala se mě Jizerka často a já nevěděl, co na to říct. Jednou si celá utrmácená ustlala na noc na louce plné barevných květin. Zdál se jí zvláštní sen. Z hvězdné oblohy k ní po duhovém mostě sestoupila krásná paní, celá se třpytila jako ta nejjasnější hvězda. Jizerko, tvůj náhrdelník se mi tuze líbí. Máš kouzelné ruce, vyrob takový náhrdelník i pro mě. Když to do sedmi dnů dokážeš, splním ti jakékoliv přání. Po těch slovech se krásná paní vrátila na hvězdnou oblohu.” Kulíšek se odmlčel. Právě k nim pod modřín přiběhla Jizerka, které se v rukou houpalo na tkanici šestero korálků: „Kulíšku, všech šest korálků se mi podařilo za pomoci tepla ze slunce a barevných lučních kvítků vytvořit, akorát ten sedmý růžovozelený se mi pořád nedaří uvinout. Vždycky změní barvu, nebo mi na větvičce praskne. Nejde mi to! Ach, kéž by mi tak někdo pomohl,” posteskla si. „Růžovozelený, říkáš?” zbystřil Vincek, když uslyšel jaký korálek Jizerce schází. „Tak s tím bych ti možná pomoci uměl,” usmál se a snesl se na svém kouzelném vlákně právě té kýžené barvy z větve na Jizerčinu dlaň. „Však já dobře věděl, koho k nám po Větru pozvat,” hvízdnul vesele Kulíšek. Jizerka se s Vinckem na dlani začala točit v paprscích slunce a zpívala: „Perličko duhová, perličko kouzelná, vinu tě s láskou, vinu tě s přáním, ať perel tkanice rozzáří líce té krásné hvězdné paní.” Jizerka dozpívala a zastavila se. V dlaních se jí na tkanici houpalo sedmero korálků, které se podobalo těm jejím na krku jako vejce vejci. „Povedlo se, povedlo se!” volali Vincek s Kulíškem. Začalo se stmívat, na nebi se objevily večerní červánky a zanedlouho i první hvězda. Z té jako prve v Jizerčině snu sestoupila zářivá paní. Jizerka jí podala vlastnoručně vyrobený náhrdelník. „Děkuji ti, Jizerko, dokázala jsi to. A už je ti určitě nad hvězdy jasné, že je tvým úkolem na zemi kouzlit radost svými zářivými korálky. Právě pro to jsi stvořená... A jaké je tvé přání, holčičko?” „Chtěla bych vědět, odkud jsem připlula, krásná paní.” Jizerko, před časem jsi se kouzlem zrodila z duhového semínka zalitého hvězdným třpytem. Ten náhrdelník ti vložila na krk sama Královna hvězd. To vodní víly tě pak položili do loďky z kůry, aby tě pak našli tví přátelé. Sbohem, má milá, kouzelnice. Přinášej lidem na zemi trochu té třpytivé hvězdné nádhery.” Fáféfífófú...

IMG 3115

O písni srdce

Vincek a Vítr se vznášeli nad vysokými hřebeny hor, které připomínaly zuby obří šelmy zakusující se do hlubokých zelených údolí. „Vincku, podívej, Lysá, Smrk, Kněhyně a támhle Travný a Javorový. To jsou jména hor, které tady v Beskydech už od věků bdí nad spravedlivým pořádkem,” ukazoval Vítr zvídavému příteli vrcholky pod nimi. „Zajímalo by mě, co mě tady čeká…”, pousmál se zamyšleně kouzelný pavoučí kluk. „Vincku, než tě vysadím, poslechni si jeden příběh o zpěvu až z hlubin srdce,” dal se Vítr do vyprávění a při tom odnášel pavoučka z valašských luk nad meandry řeky Odry směrem k Jeseníkům. „Žil byl jeden chlapec. Jmenoval se Prokop a pocházel z bohaté rodiny z města. Když dospěl v mladého muže, svěřil mu jeho otec důležité místo v rodinné továrně, kterou houževnatě krok za krokem vybudoval. Prokop byl bystrý, rychle se po boku svého zkušeného otce učil. Roky ubíhaly, Prokopův táta zestárnul a rozhodl se podnik předat do rukou syna. Prokopovi šla práce dobře, ale někde uvnitř sebe čím dál častěji slýchával zprvu tichý hlásek: tvá duše patří lesům, v zeleni a tichu je tvůj klid. Práci, kterou s poctivostí sobě vlastní každý den vykonával, začal postupem času brát jako povinnost, vždyť to otci slíbil, nemůže ho zklamat. Ale hlas uvnitř byl čím dál silnější. Do Prokopovy tváře se vepsal smutek, jiskřičky z jeho očí barvy uhle pohasly. Až jedné noci za letní bouřky, přiletěl mu někdo na pomoc. Sám král lesa, orel skalní jménem Praděd. Sedl si na okenní římsu a díval se na spícího Prokopa svýma pronikavýma očima. Ten pohled probudil Prokopovy touhy naplno. Hned druhý den sebral veškerou svou odvahu a šel si promluvit s otcem. Popravdě mu řekl, co jeho srdce šeptá a že ho to táhne do samoty lesního ticha. Po chvíli mlčení otec chápavě pokýval hlavou. Ač nerad, nechal syna svobodně jít za písní srdce. Prokop se toulal krajem, poznával kouzla přírody, byliny, stromy, houby, ptáky, zvěř. Stal se z něho poustevník s dlouhými vousy i vlasy. Dost se změnil, ale jeho tvář zářila štěstím a oči barvy uhle jiskřily tak jako nikdy předtím. Po čase se usadil v opuštěné pastoušce v horách, kde po svém hospodařil. Měl pár oveček a včely, které si k němu samy našly cestu, žil z darů lesa a malé zahrádky. Často k němu přicházeli zajíci, laně a další zvířata, měli k němu důvěru, považovali ho za svého. Prokop jim rozuměl aniž by potřeboval slova. Když bylo nějaké zvíře zraněné či nemocné, Prokop ho dokázal svými bylinnými mastmi vyléčit. S každým trápením dovedl pomoci. Tak hluboce rozvinul svůj vrozený dar naslouchání, že i každé rostlině rozuměl a věděl na co je hojivá,” Vítr skončil své povídání a mrkl na Vincka: „ale teď už hop dolů po kouzelném vlákně, brachu, myslím, že tě támhle někdo potřebuje…” Vincek se ani nenadál a už se houpal na svém růžovozeleném vlákně nad drobným chundelatým tělíčkem s načervenalou srstí. Bylo to stvoření, které bylo sotva pár dní na světě soudě podle nejistých krůčků a slaboučkého mňoukání, které vyluzovalo. „Kdepak ses tady vzal, maličký?” zeptal se ho Vincek. Kotě hned nastražilo ouška až se mu krátké černé štětičky na jejich koncích zježily. „Hledám mámu,” mňoukl smutně malý rys a dodal: „Kručí mi v bříšku, dal bych si mlíčko.” „Neboj se, nějak si poradíme. Slyšel jsem o někom, kdo nám určitě pomůže.” Vincek rychle upředl veliký pavoučí kokon, takové hnízdo z kouzelných pavoučích vláken, do kterého rysátko uložil, a pak zašeptal fáféfífó a už tu byl větrný vír, který nesl pavoučka i se vzácným mňoukajícím balíčkem zpět nad hřebeny Beskyd až ke staré pastoušce. „Poustevník Prokop ti pomůže, uvidíš,” chlácholil Vincek malého rysa. A opravdu. Prokop se ujal toho maličkého, obstaral mu mléko a jeho zesláblé tělo každý den koupal v lázni z hojivého jalovce. Vincek také pilně pomáhal a doprovázel svého chlupatého kamaráda na každém kroku, učil ho poznávat všechno, co už sám věděl a vyprávěl mu dobrodružství ze svého putování kraji. Prokop dal rysátku jméno Ludvík na počest svého otce. Malý rys mu totiž otce svou houževnatostí v mnohém připomínal. Jednoho letního večera objevil Vincek na nedaleké lesní cestě neznámé stopy: „Podívej, Prokope, stopy podobné těm Ludvíkovým, ale mnohem větší.” „Máš pravdu, Vincku,” usmál se poustevník a pohladil Ludvíčka po hlavě: „určitě se brzy dozvíme, čí srdce šlo za svou písní…” Nedaleko od nich v křovisku to zapraskalo a kde se vzala tu se vzala, stála před nimi nádherná rysí samice, která s očima plnýma lásky a dojetí hleděla na svého synáčka, kterého tak dlouho hledala. To bylo radosti ze šťastného shledání. Oba rysi zůstali žít v lesích u Prokopovy chalupy. Stali se z nich věrní přátelé moudrého poustevníka. „Ale Vincku, ty už nasedni na má křídla, než se sem vrátíš, tak na nás ještě pár dobrodružství čeká. Fáféfífófú.”

IMG 2916

O lásce a nenávisti
Byl pozdní červnový večer. Vítr a Vincek se vznášeli nad divokou krajinou, kde se hlavy hor jménem Jeseníky někdy skrývají až v mracích. Slunce se ještě drželo za poslední paprsek na nebi, ale už se chystalo jít na kutě. „Větře, podívej, Slunce se loučí…,” řekl pavouček. Z nebe se ozval jasný hlas: „Dnes jsem na oslavu svého svátku – Slunovratu - svítilo nejdéle za celý rok. Teď už jsou tu světlušky, které ti, odvážný pavoučku, posvítí na cestu do temného podzemí. Bytosti na zemi zužuje ta nejzákeřnější nemoc, trpí nedostatkem lásky. Jejich srdce omotal černokněžník Keron do šedých lepkavých vláken nenávisti.” „Slunce, je na světě nějaký lék na tuhle strašnou nemoc?” zeptal se smutný pavouček. „Ano, Vincku. Na každý neduh existuje lék. Ale teď už je čas. Odvahu, příteli!” rozloučilo se Slunce. Vítr vzal spolu s Vinckem na svá vzdušná ramena i několik svatojánků a všechny odnesl na kopec hustě porostlý stromy. „To je vrch Špláz, vypadá jako kus ementálu, to voda, slunce a vzduch jej vyzdobily škrapy a protkaly chodbami a jeskyněmi. Vincku, dnes je kouzelná Svatojánská noc. Čas, kdy hlubiny země dávají dary...,“ rozloučil se Vítr. Vincek se rozhlížel, spatřil bylinami porostlé mýtiny, všiml si příkrých skalních srázů. Někde hluboko pod sebou zaslechl zpěv vody, zněl však tak teskně. Svatojánci s hořícími lucernami ho zavedli na nádvoří Zkamenělého zámku, uprostřed kterého byla studna. „To je Svěcená díra, dál už s tebou nemůžeme. Ale ještě ti na cestu dolů prosvítíme tu černočernou tmu,“ rozloučili se svatojánští broučci. Vincek se několikrát zhluboka nadechl a vydechl a skočil dolů. Zdálo se mu, že letí snad celou věčnost. Jak by také ne, vždyť padal do samotných útrob země. A najednou žuch. Dotkl se lepkavého kamene, odrazil se od něj a zůstal se na svém kouzelném vlákně klinkat hlavou dolů sem tam jako na houpačce. „Co tu chceš? Co tu chceš?“ nesly se jeskyní stovky hlasů. „Visíš hlavou dolů, ale nejsi jeden z nás! Vrať se odkud jsi přišel!“ Vincek se po chvíli ve tmě rozkoukal. Dalo by se říci, že celý prostor byl svým způsobem krásný, ale tak nějak chladně. Stěny i strop zdobily nádherné krápníky, načechrané vápencové záclonky, ale vše vypadalo jako mrtvé. „Brrr, mráz mi přejel po těle. Jako by to tu bylo očarované!“ Ze všech stran zíraly na Vincka páry žlutých očí, pod kterými se bělaly ostré zuby. Jeskyně byla naplněna nepříjemným zápachem, který se linul od smutně bublajícího podzemního potoka. Tekla v něm voda popelavé barvy. Netopýři tu jedovatou vodu hltavě pili. Jeskyní prostor pojednou prostoupil hlas, z kterého vstávaly vlasy hrůzou: „Jen tak dál, netopýří bratrstvo. Pijte mou vodu a braňte mou říši. Zvláště v tuto noc buďte ostražití před lupiči. Zlaté kapradí kvete jen jednou za rok a patří jen mně! Mohu tak vládnout celému světu. Má šedá a pro lidi neviditelná vlákna už se lepkavě proplétají všude, všude, všude. Za to vděčím vám a tomuhle zdánlivě neškodnému proudu vody... Ó, jak jsem mocný! Klaňte se velikému Keronovi!“ „Tak je to tedy. Tenhle padouch očaroval podzemní vodu, kterou pijí nejen netopýři tady v podzemí, ale i mnoho bytostí na zemi, když tato voda vyvře na denní světlo. Keronova lepkavá vlákna se tak pomalu, ale jistě dostávají ke všem srdcím, která se nakazí nenávistí,“ pomyslel si Vincek. Vzpomněl si však, že černokněžník pronesl něco o zlatém kapradí, kterého se nesmí nikdo zmocnit. Ihned se hbitě schoval do nejbližšího krápníkového brčka. Nikdo si ho nevšiml až na... „Neboj se mě, pavoučku. Jmenuju se Špráněk. Jsem nejstarší z netopýrů a starám se o to nejvzácnější, co tu v podzemí střežíme. Nasedni si na můj hřbet, ukážu ti to,“ zašeptal netopýří dědeček a odletěl s Vinckem do odlehlého koutu jeskyně. „Óóó, taková krása,“ vydechl Vincek úžasem. Ve vší té podivné lepkavé šedi totiž najednou spatřil něco ryze krásného a dobrého... bylo to zlaté kapradí, které se zrovna chystalo rozkvést. Ta nádherná rostlina k němu promluvila hřejivým hlasem plným lásky: „Já jsem ten lék, který hledáš. Špráněk mě zalévá křišťálově čistou neočarovanou vodou, tím i na něj Keron nemůže. A Vincku, tvé kouzelné vlákno je silnější než to Keronovo lepkavé. Vždyť ty jsi přišel nezištně pomoci, nasadil jsi vlastní život, abys zachránil ostatní. Keron je pouhý sobec toužící po moci. Spojíme naše síly a vše se v dobré obrátí. Teď utrhni můj květ a nech se překvapit!“ Vincek udělal, jak mu kapradí řeklo. Jeskyní se rozezněla krásná píseň jako by utkaná ze slunečních paprsků. Ta hudba čistila celý prostor, ze všech stěn, krápníků i netopýrů se s každým novým tónem smývala lepkavá šeď. I otrávená voda v potoce se stávala jasnou a průzračnou. A Keron? Na něj ty léčivé tóny působily přesně opačně... Svíjel se na zemi, hlavu si držel bolestně v dlaních. Postupně se zmenšoval, až z něj zbylo jen maličké šedé smítko, které se přilepilo na jeden z krápníků. Snad kdyby zase bytosti na zemi někdy zapomněly na sílu lásky... „Fáféfífófú!” zavolal ještě s úlevou Vincek svého vzdušného přítele.

IMG 2497

Milovníci příběhů: čtěte!
Kniha PUTOVÁNÍ na hithitu


PUTOVÁNÍ bude naše nová autorská kniha. Na jejím vzniku se můžete podílet i vy, a to prostřednictvím platformy www.hithit.cz, kde od 19. května běží 37 denní kampaň na podporu tohoto jedinečného projektu.

Máte rádi Vánoce, tradice, vůni vanilky a perníčků? Jste milovníci poetických příběhů a snových ilustrací? Toužíte po hlubokých prožitcích a naplněném čase se svými blízkými? 
PUTOVÁNÍ je kniha, která provede dospělé i děti den po dni celým vánočním časem, od 1. prosince až do 6. ledna. Je krásné si uvědomit, že celé toto období trvá 37 pohádkových dní a 37 kouzelných nocí. Každý den nalistujeme novou kapitolu starého příběhu, který všichni alespoň trochu známe a o Vánocích si jej vyprávíme i o něm zpíváme. Uhádli jste? Ano, sama Marie s Josefem budou našimi hlavními hrdiny. Možná budete překvapeni, jak moc se jejich životy podobají těm našim. I když se jedná o staré biblické vyprávění, kniha svým pojetím oslovuje dnešního člověka. Nečekejte složitý náboženský text, ale poetické vyprávění plné života.
„Rády bychom knize PUTOVÁNÍ umožnily doputovat ke svým čtenářům ve hmotě. Vždyť by byla škoda, že by nenávratně zapadla v elektronickém šuplíku. Tištěná kniha je prostě tištěná kniha! A zejména tato, která se může stát každoročním společníkem ve vánočním čase. Díky crowdfundingu se nám podařilo úspěšně dokončit již dva naše autorské projekty Pohrátky knižní verzi a Pohrátky audio verzi. Tomuto způsobu finanční podpory s lidskou tváří i nadále věříme a zejména v této době nám dává smysl,” vysvětluje autorka rukopisu Pavla Soletka. „Na každého, kdo náš projekt tímto způsobem podpoří, čeká mnoho krásných odměn, mezi kterými samozřejmě dominuje kniha PUTOVÁNÍ s osobním věnováním, ale i další přitažlivé dary. Co třeba obdarovat své blízké autorským příběhem s ilustrací přesně na míru… Všem přispěvatelům předem děkujeme za podporu. Věříme, že kniha PUTOVÁNÍ přinese svým malým i velkým čtenářům mnoho radosti,” dodává ilustrátorka Marie S. Š.

 56635028 2573178129420454 5566266126578483200 o

 

 

O cennostech a ctnostech
„Větře, cítím ve svém pavoučím těle, že mě tentokrát čeká velké dobrodružství…” pronesl Vincek vznášející se v oblacích se svým vzdušným druhem. „Ano, vzhůru na Kokořín za partou loupeživých rytířů. Tahle banda už tam napáchala dost velké škody! Je potřeba jim zatnout tipec!” odvětil Vítr a vysadil pavoučka na něčem podivuhodném… „Kde to jsem? Samé lesy a skály a v dálce hrad vznešeně se tyčící nad hlubokým dolem,” podivil se Vincek. „Sssss,” ozvalo se těsně vedle pavoučka. „Stojíš na okousaném kamenném klobouku, na skalní houbě Pokličce. Nediv se, v našem kraji kameny ožívají. Jen vítr ví, kdo je zde v kámen proměněn. Jsssem ssslepýš Vlhošť a přicházím ti na pomoc, beze mě bysss špatně dopadl, kamaráde. Petrovští jsou rytíři, kteří se neprávem tak ctnostně nazývají! Vždyť oni žádné rytířské ctnosti nepěstují, leda tak NEctnosti vyznávají. Marně bys u nich hledal štědrost, pokoru, trpělivost, laskavost, čistotu, sebeovládání a pracovitost. Starý Petrovský z Petrovic, hlavní lapka a postrach celého okolí, touží jen po bohatství. Pro zlato a jiné drahocennosti neušetří nikoho. Jeho ukrutnost nezná mezí,” zamrkal beznohý ještírek na pavoučka. „Něco s tím musíme udělat. Ale jak na ně vyzrát?” uvažoval nahlas Vincek. „Zaslechl jsem dneska ráno od pampelišek u studánky, že ti loupežníci chtějí ukrást poklad, který je ukrytý někde ve skalním bludišti. Lidé z vesnice se prý již tolik báli té kruté sebranky, že ukryli všechny cennosti někde ve skalách,” zasyčel smutně slepýš Vlhošť. „Obávám se však, že ta cháska z kokořínského hradu ten poklad stejně vyčenichá!” prohlásil Vincek s jistotou v hlase. „Musíme jim to překazit!” dodal odhodlaně. Vlhošť s Vinckem hbitě sešplhali z kamenné houby Pokličky až dolů do lesa a vydali se na průzkum terénu. Rozhodli se nejprve zjistit, kde se nachází skrýš s pokladem. Čekala je nelehká cesta skalním labyrintem. Ještě že se zde Vlhošť tak perfektně vyznal. „Neboj, Vincku, znám to tu jako své boty, i tu nejmenší voštinu ve skále, to jsou ty malé dírky v kamenech, vidíš je? Často v nich totiž uvízne nějaká larva nebo červík, mňam, to si na nich pochutnám!” Vincek se podivoval nad roztodivnými podobami skal: „Ožívají mi před očima. Támhle je obr, támhle zase faraon, tady leží žába. A tady vedou nějaké ohromné kamenné schody. No to je teda výšlap!” trochu si postěžoval. Najednou slepýš vykřikl: „Pozor, rychle se skrej. Slyším nějaké hlasy.” A opravdu. Po chvíli se ze skalních křivolakých uliček vynořilo několik žen a mužů. Na zádech a v podpaží nesli obrazy, sošky, truhlice a jiné vzácné předměty. Šli velmi ostražitě, dobře věděli v jakém ohrožení jsou, že klidně za každým skaliskem na ně může vyskočit nějaký proklatý loupežník. „Rychle, nasedat!” pošeptal pavoučí kluk slepýšovi. Oba se ukryli do rance na zádech jedné z žen. „Podívej, schovali jsme se k obrazu bílé holubice. Ta nás ochrání,” řekl s jistotou v hlase Vincek a mohl by v tu chvíli přísahat, že viděl, jak na ně holubice z obrazu povzbudivě mrkla. Lidé s námahou vystoupali nekonečné schodiště, po chvíli chůze najednou muž vedoucí celou karavanu kdesi zmizel. „Jako by se do země propadl,” pomyslel si Vincek. Ale za chvíli zmizel i on spolu s Vlhoštěm a jejich statečnou nosičkou. Ocitli se v jeskyni plné těch nejskvostnějších předmětů, nádherné obrazy ve zlatých rámech, menší i větší truhlice plné šperků a drahých kamenů… Lidé zde opatrně složili svůj náklad, pak se pomodlili a poděkovali za to, že dorazili ve zdraví až sem. V tichosti vyšli jeden po druhém ven, pavouček i slepýš je následovali. Vše vypadalo nadějně, nikde živáčka, když tu najednou… „Ruce vzhůru! Vzdejte se! Konečně víme, kde je poklad! Hahaha!” ozval se chraplavý hlas starého Petrovského. Loupežníci obestoupili vyděšené vesničany. Žádná šance na útěk. Lapkové zmenšovali kruh až tak, že se jejich zlé oči střetly s těmi vystrašenými úplně zblízka. „Co s námi jen bude?” zaplakala žena, která prve nesla obraz s holubicí. „Hahaha, domu už se nevrátíte, krasotinko! Tím si buď jistá!” Vincek se zhluboka nadechl a šel nalézt pomoc dovnitř sebe sama. Kolikrát už se takto dostal z lecjaké šlamastyky. Z hloubky své pavoučí duše prosil o pomoc. A tu najednou, kde se vzala, tu se vzala, nad jejich hlavami se objevila nádherná bílá holubice. Prolétla se nad celým shromážděním a upustila bělostné pírko, které se pomalu vznášelo vzduchem. „Fáféfífófú!” zavolal Vincek. Vzápětí odněkud zafoukal Vítr a peříčko se postupně dotklo všech loupežnických hlav. Když zašimralo posledního, všichni zkameněli. Snad navěky...   

IMG 1938

O pýše a spravedlnosti

„Vincku, dnes tě vysadím na jihu naší země. Čeká na tebe tajemství blat a slatí. Je to kraj ticha a klidu, kde jen tu a tam zaslechneš žabí zakvákání. Kdysi dávno se ve zdejších jezírkách zabydlely různé rostliny. Ty časem stárly, nořily se na dno stojatých vod, kde už nemohly dýchat, a proměňovaly se v léčivou rašelinu. Jedno z těch jezírek je však zakleté, lidé se k němu od jisté doby bojí přiblížit. Prý tam straší…,” řekl tajemně Vítr. „Ale tomu ty jistě přijdeš na kloub,” dodal záhadně a sfoukl svého přítele přímo do rákosí na břehu jezera.
„Brrr,” oklepal ze sebe Vincek načervenalou vodu. Takovou temnou barvu mají všechna rašelinná jezírka, na kůži od ní zůstávají i chuchvalečky drobných částí rostlin. Pavouček se rozhlédl kolem sebe. Uviděl rákosí, vysoké trávy, vřes a kapradí. Kolem jezera stála hradba z trpasličích bříz. Všiml si také jedné zvláštní vysoké borovice. „Vypadá tak vznešeně. Jako by to byla zakletá princezna,” zašeptal Vincek. Ve větvích borovice to najednou zašumělo...
Den jako korálek, ticho a klid
závany křídel volavek nad hladinou.
Na břehu rybníka stojí tu borovice němá
prý princezna je to co v rákosinách cosi hledá.

Jen však ukáže se měsíce bledá tvář
na rybníku místo borovice pak rusalku Ridradirdu uhlídáš.
Pavoučí detektiv zbystřil sluch, aby mu neuniklo ani slovíčko z té zvláštně tklivé písně. Opakoval si v duchu zas a znova ta záhadná slova. Pak vykřikl: „Princezna, borovice, něco hledá v rákosí, když vysvitne měsíc, místo borovice se objeví rusalka Ridradirda. Co jsou to za kouzla? Na to se podíváme…” a schoval se do úkrytu v plavuních na břehu kousek od zpívající borovice. Pozoroval, jak tu a tam nad hladinou proletí muška a někde zmizí. „Další záhada!” bručel si do stočených předních nožek.
Začalo se smrákat, nad jezírkem se rozprostřela noc. Vyšel měsíc. A v tom…místo borovice se na hladině objevila loďka a v ní rozcuchaná postava. V rukou držela dlouhé bidlo, kterým řídila loďku. Sem tam mávla čímsi, co vypadalo jako síťka na motýly, do vzduchu. Vinckovi to počínání připadalo prapodivné. „Opravdu zvláštní. Rusalka na loďce. Proč to všechno dělá?” lámal si hlavu. Pak uslyšel něco jako štěkání a vytí. Jako by tu někde byla hladová smečka vlků. Dočista leknutím nadskočil. Rusalka Ridradirda veslovala rychle k jeho úkrytu. Vincek se bál, že ho objeví, strachy téměř nedýchal. Ale Ridradirda si ho ani nevšimla, její pozornost byla upřena k zvláštní rostlině, která měla na sobě nafouklé části vypadající jako bubliny. „Hodná Bublinatka, hodná. Vždyť už jsem u tebe. Sedni. Tu máš, ňaminku.” Bublinatka lapla všemi svými tlamičkami po muškách a můrách, které jí ze své síťky přímo do otevřených chřtánů Ridradirda nasypala. „Ach tak je to s těmi muškami, masožravka je to,” vykřikl bystře Vincek. Rusalka zpozorněla: „Kdo to tady mluví. Někdo tu je. Stopa, Bublinatko. Hledej!” Masožravka se ve vodě pohybovala hbitě jako vodní psík. Hned zavětřila a chytila Vinckovu stopu. Pavouček neměl šanci, hned byla u něj a rozštěkala se na celé jezero. Ridradirda Vincka chytla do dlouhých prstů a zvesela řekla: „Šikovná, Bublinatka. Dostaneš po večeři výborný moučník.”  A strčila vyděšeného pavoučího kluka do jedné z jejích otevřených tlam. Vincek strachy znehybněl, zavřel oči. Horečně přemítal, co teď. „Zpívej!” ozval se závan větru, který pavoučkovi přivál nápad. Vincek začal roztřeseným hlasem zpívat: „Na břehu rybníka ssstojí tu borovice němá, prý princezna je to co v rákosssinách cosssi hledá, cosssi hledá, cosssi hledá…” Ridradirda zpozorněla, jako by jí ta píseň cosi připomněla. „Cosi hledá, cosi hledá. Ano ano, vždyť já přece cosi hledám. Jak jsem na to jen mohla zapomenout…” Někde z hloubi duše k ní připlul obraz jí samotné. Dříve byla krásnou zlatovlasou princeznou. Bydlela na nedalekém zámku. Lidé ji však neměli rádi, protože byla pyšná a stále se vychloubala, že je nejkrásnější, nejchytřejší a nejbohatší. Jednoho dne se však nevrátila z vyjížďky k jezírku domů. Od té doby se říkalo, že jí tajemné rašelinné bytosti proměnily v rusalku Ridradirdu, která musí za trest každou noc bloudit po jezeře a ve dne téměř nehnutě stát v podobě borovice. Když však najde cosi, co jí kdysi patřívalo, dostane šanci se za své vychloubání omluvit a vše napravit. Její prokletí pak bude zrušeno.
Vincek ani v krku Bublinatky nepřestával zpívat. Rostlina se najednou rozkašlala, to jí asi Vincek zaskočil v krku. Ozvalo se zaskučení a z chlupaté zelené huby vylétl pavouček třímající něco třpytivého. „Můj medajlon se slunečním kamínkem! Můj medajlon!” Vincek vzácný šperk Ridradirdě pověsil na krk. V tu chvíli vyšlo na nebi slunce a zalilo celé jezero zlatou září. Ridradirda se proměnila v krásnou zlatovlasou princeznu. „Děkuji ti, odvážný pavoučku. Zachránil jsi mě.” Vincek se princezně poklonil: „Rádo se stalo. Ale teď už běž domů na zámek honem všechno napravit. Sbohem, krásná princezno z Borkovických Blat.” Z nebe se ozvalo: „Fáféfífófú!” „Sbohem tajemné jižní Čechy.”

IMG 1481 1

O mámení a řádu

„Vincku, dnes nás čeká let k severozápadní hranici naší země. Budeš tam mít důležitý úkol,…”, řekl zamyšleně Vítr svému pavoučímu příteli. Letěli rychle. Vítr měl z nějakého důvodu naspěch. A Vincek z jeho sporých slov vnímal celým tělem hrozící nebezpečí.
Vznášeli se nad místy, která jakoby ani nebyla na naší planetě. Připomínala spíše vesmírnou krajinu plnou kráterů s otevřenými tlamami, bez zeleného koberce, s doutnajícími komíny. „My jsme na Měsíci, Větře?” ptal se udiveně pavoučí kluk. „Ne, Vincku, jsme pořád v naší zemi. I do této podoby pozměnil člověk prostředí k obrazu svému, aby si vzal, co potřeboval…”, odvětil Vítr a pokračoval v letu ještě více na sever.
Příroda pod nimi se oděla do úplně jiného pláště. Mnohem staršího a honosnějšího. Vítr zakroužil nad tajemně vznešenou krajinou plnou vzrostlých stromů, které tady tančí již celé věky. Jako rytíři zde stály skály v šedavé zbroji z písku. V roklinách pod nimi se vlnily vody řek, říček a potoků. Vinckovi se nad tou nádherou až dech tajil. Najednou v oblacích zpozoroval hejno ptáků, které se neustále zvětšovalo. A jak tak na ty ptáky hleděl, uvědomil si zvláštní věc: „Větře, podívej se. Vždyť ti ptáci letí jako omámení. Plácají křídly jako roboti, jakoby byli bez duše.” „Vincku, doufal jsem, že si toho všimneš. Nemůžu ti k tomu nic říct, dál už to musíš vyzkoumat sám. Vysadím tě právě teď!” vykřikl náhle Vítr a překvapený pavoučí kluk se skutálel do obrovského hnízda. A nebyl v něm sám… Kolem něj se hned strhla ptačí symfonie, nebo spíš pro jednoho pavouka dost nepříjemná kakofonie: „Ňam, ňam, ňam, pavouka si k snědku dám, má je noha, má je hlava, má je tahle hmyzí strava. Dej ten zobák pryč, křičím z ptačích plic!” V hnízdě se strhla mela o to, které ze sokolích mláďat si pochutná na tak nebývalé dobrotě. Sokolí matka a otec se totiž už dlouho neukázali z kusem žvance u svých hladových potomků. Ti jen natahovali své rozčepýřené krky a nedočkavě je vyhlíželi. Vincek však nezaváhal, jelikož na ohrožení života si už na svých dobrodružných toulkách začínal zvykat. „A dost, vy neopeřenci! Jsem pavoučí detektiv Vincek a přišel jsem vyšetřit, co zvláštního se to tady děje. „Kde jsou vaši rodiče?” Ptáčata se utišila a to největší z nich píplo: „Nevíme.” „Jak dlouho tu nebyli?” pokračoval ve výslechu. „Dlouho,” píplo nejstarší ptáče a dodalo: „Máme strach a taky hlad.” Tu k nim z velké dálky dolehl nepříjemný zvuk, takové uším až odporné vytí, ale vzduchem se nesla snad nejkrásnější vůně, kterou jen kdy můžete cítit. „Co to má znamenat?” podivil se pavoučí detektiv. „Vůně jak z rajské zahrady, zvuky jak z nejstrašidelnějšího snu. Musím tomu přijít na kloub.” „Jdu s tebou!” ozval se neznámý hlas. U sokolího hnízda se objevil černý pták s dlouhým červeným zobákem a ještě delšíma rudýma nohama. „Jsem Čikonigra, starý černý čáp. Jsem asi tak starý jako tahle krajina sama, špatně slyším, jsem slepý a už ani necítím. Ale jsem stále rád na světě a umřít se mi nechce. Možná, že tohle je ten úkol, na který ještě čekám.” Vincek bez váhání nasedl na lehce prošedivělý Čikonigrův hřbet. Znovu se ozvalo to děsivé vytí. Pavouček navigoval téměř hluchého Čikonigru přímo ke zdroji toho nelibého zvuku. Za chvíli byli u cíle. U obrovské skalní brány. Před branou bylo natěsnáno nepočítaně ptactva všeho druhu. A tam na její druhé straně spatřil Vincek tvory velké jako lvy, s osmi dlouhýma nohama, s ohnivýma očima, jimž šlehal z nozder oheň. Trochu jako kočky, trochu jako psy. Z tlamy jim čouhalo šest ostrých tesáků, tři nahoře, tři dole. Když se Vincek z prvního úleku vzpamatoval, všiml si, že ze svých chřtánů vypouštějí salamandry, ohnivé bytosti, kteří zlověstně tančí ve vzduchu a zapalují suché větve. „Jak je to možné, všude to tu hoří, ale necítím zápach spáleniny, naopak cítím tu nejkrásnější vůni na světě,” zašeptal Vincek. „To jsou Kluriové,” řekl tiše Čikonigra. „Mezi námi ptáky se o nich vypráví legendy. Pro nás jsou tou největší pohromou. Chtějí nás všechny zahnat na jedno místo a sežrat. Ta vůně, kterou vypouštějí způsobí, že ptáci zapomenou na svou přirozenost, na své pudy. Přestanou pečovat o svá mláďata a začnou toužit po fata morganě, po vysněné neexistující zemi, kde se nemusí o nic starat, kde zmizí všechny povinnosti. Tím tak Kluriové zničí ptačí svět. Ovládnou nás a udělají z nás bezduché roboty bez vlastních tužeb a vůle, pouze plnící rozkazy. Rodiče zapomenou na své děti.” „To je ale strašné. Musíme ty všechny omámené ptáky zachránit. A jak to, že na tebe to zlé kouzlo Kluriů nepůsobí, Čikonigro?” zeptal se Vincek. „Stáří mě zachránilo. Mé smysly ochably. Necítím tu vůni, o které mluvíš.” Vinckovi je vše jasné, ale vrtá mu v hlavě ještě jedna záhada: „Čikonigro, jak to, že Kluriové nemohou projít skrz bránu a začít svou děsivou ptačí hostinu?” „Zavři oči a podívej se na bránu celým svým tělem, malý detektive…” Vincek udělal, jak mu staroušek řekl a spatřil někoho, koho si do té doby vůbec nevšiml. Obrovskou bytost se zlatým mečem ve vztyčené paži v šedočerné lesklé zbroji a ohnivou tváří, která hořela spravedlivým plamenem. „Kdo je to? Jak je možné, že jsem si ho před tím nevšiml?” „Je to zvláštní, ale někdy vidíme více, když zavřeme oči. To je Strážce brány, Vincku. Chrání naše hranice. Ale jeho síla není věčná, cítím, že už mu pomalu dochází…” Vincek horečně přemýšlí, pak si vzpomene na svého větrného přítele a z jeho tělíčka začne vycházet zlaté světlo utkané z vláken lásky. Vzpomene si i na další své přátele. A světlo kolem něj sílí. Najednou zaslechne odněkud zevnitř přátelský hlas: „Voda je mocná čarodějka.” Vincek ta slova opakuje nahlas. A Čikonigro radostně volá. „Ano, děkuji, už si vzpomínám. Voda!” A popoletí na konec obrovské brány, kde zpod kamenů vyvěrá pramen. „To je Pramen vzpomínek,” volá a nabírá do zobáku tolik vody, kolik jen se do něj vejde a kropí jimi všechno ptactvo, které už se málem odevzdalo krvelačným Kluriům. Jakmile kapičky léčivé vody dopadnou na křídla ptáků, vše se mění. Jakoby do nich znovu vstoupil život, vymaňují se ze zlých čar a kouzel. Vzpomenou si na svá mláďata čekající celá hladová v hnízdech. Otáčejí se a již znovu sami sebou ve svých opeřených tělech odlétají zpět domů ke svým přírodou stanoveným povinnostem, díky kterým zůstává svět stále tím opravdovým světem. „Fáféfífófú!” Loučí se s magickým Ústeckým krajem a jeho bytostmi i Vincek již sedící na křídlech Větru.  

ústecký kraj

 

O minulosti, moudrosti a odlišnosti

Vítr zanesl tentokrát kouzelného pavoučka Vincka do krajiny něžné a vlídné jako maminčin úsměv. „Větře, líbí se mi ty roztomilé bílé stavby pod námi. Kdo v nich asi bydlí?” zeptal se zvědavě Vincek. „To jsou strážní hrádky. Teď už v nich bydlí jen spousta hmyzu, ptáků a jiných zvířat,” usmál se Vítr. „Ten, co je přímo pod námi nese název Děvičky a lidé ho vystavěli již dávno na Děvíně, nejvyšším kopci Pavlovských vrchů, Pálavy. A ta zřícenina, kterou jsme míjeli před tím se jmenuje Sirotčí hrádek. Ten je hned kousek od vesnice Dolní Věstonice.” „Tolik jmen a názvů, Větře. Jak si to mám všechno pamatovat,” vykulil oči pavouček. „Vincku, ty jsi přece hlavička,” uculil se Vítr a tajemně dodal: „představ si, že tu bydleli lidé již před tisíci lety. Usídlili se tady lovci mamutů…”
Když Vítr vyslovil svá poslední slova, obloha se zčistajasna zatáhla. Ozvala se třeskutá rána a černé mraky rozčísl blesk. Naši poutníci se ocitli v dávné minulosti… Zmizely domy, umělé vodní nádrže, vinice i hrady. Zvlněná krajina promlouvala v celé své nevinné kráse. Vítr svého nohatého kamaráda vysadil na louce, která vypadala jako sametový koberec. Byla plná šťavnatých stébel trávy. Vincek vesele skákal z jednoho stébla na druhé. Když tu najednou… „Baf!” Pavoučí kluk se tak vylekal, že se skutálel na zem jako brambora. Jedno ze stébel nebyla totiž tráva ani trochu, ale… „Jsem Sága. Luční kobylka,” řeklo to strašidelné jakostéblo s nohama pokrytýma ostny a sápalo se svými tykadly, která vypadala jako dvě nekonečné antény, na Vincka. „Brrr. Ty zubiska. Určitě mě smlsne jako malinu,” pomyslel si chudák pavouček a zavřel oči před jistou smrtí. Sága však nemínila pavoučího kluka posvačit. „Neboj se. Právě jsem obědvala. Chci si tě jenom prohlédnout. Růžovo-zeleného pavouka jsem ještě nikdy neviděla,” koulela obrovskýma očima. „Jmenuju se Vincek a přicházím z budoucnosti. Chtěl jsem se podívat jaké to tu bylo v době lovců mamutů,” řekl již klidnějším hlasem pavouček. „Ach tak. Tak to jsi narazil na tu pravou. Já s mými sestrami jsem se tady také ocitla ani nevím jak a odkud. Možná i z jiné planety… Samy nevíme. Moc nás tu nemají rádi, prý jsme podivné,” zašklebila se Sága. „Jak to?” divil se Vincek. „Ostatní zvířata nemůžou pochopit, že jsme samé holky. Mezi námi není jediný kluk. Rodíme se pořád dokola jen samé kobylky holky.” „Aha, to tedy zvláštní opravdu je,” na to Vincek. „Ale mně to vůbec nevadí. Mám rád neobvyklé věci a bytosti. I já sám jsem prý na světě jediný.” „Hmmm, tak to si budeme rozumět,” řekla s úlevou Sága a měla radost, že ji konečně někdo jiného druhu s pochopením přijímá. „Ale tebe, Vincku, zajímají ti lovci mamutů, viď? Mě a mé sestry přímo fascinují. Pojď za mnou. Dovedu tě na vyhlídku nad jejich tábořiště. Vincek s kobylkou se ukryjí a pozorují tehdejší lidi. „Ságo, oni vypadají jako moji lidé!” podiví se pavouček a ptá se kobylky: „Co to támhle dělají?” „Třou dvě dřívka o sebe. Umí tak vyčarovat teplé oranžové jazýčky.” „Takže oni umí rozdělat oheň?!” podivil se Vincek. „Kdyby jen to, oni toho umí mnohem víc. Koukni na ty krásné šaty z kůží i látek. Tkají je z kopřiv. A všimni si těch nádherných šperků z kamenů, mušlí a…” „kostí!”, skočí Vincek kobylce do řeči. „Oni dovedou zpracovat úplně všechno, co mají kolem sebe. Vyrábí luky a šípy, harpuny a sítě. Dokáží ulovit ryby, zajíce, lišky, ale i obrovského mamuta. Umí namlít obilí a spoustu toho vypěstují. I když je tady větší zima než ve tvé době, mají hojnost všeho. A koukni na jejich teplé příbytky, často se do nich chodím také tajně ohřát,” chrlila ze sebe Sága. Vincek se zamyslel: „moc se toho tedy na lidech za ta léta nezměnilo.” „Máš pravdu. Jen možná lidé tvé doby se považují za moudřejší…,“ zazubila se kobylka. Ale teď už pojď, tvůj čas tady se pomalu krátí. Dám ti něco na památku.” Sága zavedla Vincka do malé jeskyně. Tam leželo na zemi mnoho krásných sošek nahých žen, menších i větších. Všechny vypálené z hlíny. „Jednu si vyber a vezmi ji do své doby. Ať se tví lidé dozví pravdu o svých moudrých předcích…” „Fáféfífófú!” zavolal Vincek třímající vzácnou sošku a hned tu byl přítel Vítr. Ozvala se ohlušující rána a nebe rozjasnil blesk. „Sbohem, milá Ságo a minulosti,” zavolal ještě pavoučí kluk.

IMG 0938

O ztišení a důvtipu

„Vincku, mraky, bělostné nebeské ovečky, mi přinesly na svých huňatých hřbetech vzkaz. Volá a prosí nás o pomoc moje větrná přítelkyně Větrucha Krušnohorská. Musíme se tam hned vypravit, vypadá to opravdu vážně,” pronesl s naléhavostí v hlase Vítr. „Dobře, nechme se unášet rychlými vzdušnými proudy. Pospěšme si!” na to pavouček.
„Jsem ráda, že jste tady. Jedině ty, Vincku, nám můžeš pomoci. Říká se o tobě, že umíš splétat zázračné vlákno a že tvé pavučinky léčí a propojují všechny bytosti, které na své cestě potkáš. Srdce našeho starého trpasličího vládce Belma pomalu přestává bít. Chřadne před očima. Schovává se již po dlouhý čas v ústraní ve svém podzemním paláci a nikoho nechce vidět. Prý chce odejít z tohoto světa sám. Chce, abychom si jej všichni pamatovali v jeho síle. Je příliš hrdý a nerad připouští svou slabost. Je záhada, co způsobuje jeho nevyléčitelnou nemoc. Kéž bys nám dokázal pomoci vyléčit Belma a zachránit tak náš kraj,” řekla Větrucha se slzami v očích. „Děkuji, že mi důvěřujete. Jsem sice jen malý pavoučí kluk, ale mám pro strach uděláno. Zkusím udělat, co je v mých silách,” odpověděl odhodlaně Vincek. Vítr vysadil pavoučího kluka na nejvyšší hoře Krušných hor, která stráží nejzápadnější hranici naší země, na Klínovci. Tam lidé vystavěli vznešeně vyhlížející rozhlednu s osmibokou věží. „Tady na Oktaedru už si musíš poradit sám. Budeš potřebovat své nohy, pevně na nich stůj, budou tvou oporou. A ještě malá nápověda: přemýšlej, co máš s věží společného...” řekla záhadně na rozloučenou Větrucha.
Vincek obcházel osmiúhelníkový vrchol klínovecké rozhledny a tiše si opakoval: „Oktaedr, Oktaedr, nohy, nohy…” Najednou ho na hlavě pošimral sluneční paprsek a jemu svitlo: „Oktaedr, vždyť věž má osm stran! A já mám osm nohou! V tom bude ten klíč.” Vincek zavřel oči a zaposlouchal se do prostoru. K jeho uším doléhal křehký ptačí nápěv: „do re mi fa sol la si do, do si la sol fa mi re do.” Píseň zněla pořád dokola. Vincek se k chytlavému popěvku přidal. Při první části písně se mu začaly samy odlepovat nohy a on jakoby po schodech z tónů stoupal do výšky jako kdyby mu narostla křídla. „Zkusím druhou sloku, když teď stoupám, třeba pak budu klesat.” A opravdu. „Do si la sol fa mi re do.” Jeho nohy ho snášely postupně po osmi stranách věže. Na každé straně zněl jiný tón stupnice a Vincek se velkými skoky zhoupával dolů. Když zaznělo nejhlubší do, Vinckova chodidla se dotkla země. „Máš důvtip a umíš se ztišit a naslouchat, pavoučí zachránce,” ozval se hluboký hlas. Před Vinckem se objevil skřítek, který měl ohromné šedé huňaté vousy sahající až na zem. „Jmenuji se Gottstein a dovedu tě k našemu vládci. Belmo potřebuje tvou pomoc.” Vincek bez váhání vousáče následoval. Šli dlouho. Vinckovi se zdálo, že krajina, kterou kráčeli, je smutná. Vousáč četl Vinckovy myšlenky: „je to tu smutné, k našemu kraji se po dlouhou dobu nechovaly lidské bytosti hezky. Objevily zde mnoho pokladů, vzácných rud. Začaly je krušit, těžit, brát si více a více. Příroda byla dlouho oslabená a s ní začal chřadnout i náš trpasličí vládce Belmo.” Oba poutníci došli až na okraj rašeliniště, z kterého na některých místech vycházely obrovské bubliny. Jezero střežili rákosoví rytíři s huňatými chocholkami. Na hlavu jednoho z nich usedl drobný ptáček s roztomilými proužky na těle. „Mé jméno je Rákosník,” zapěl. Vinckovi byl hned jeho hlas povědomý. „Kde jsem to jen už slyšel?” pronesl nahlas. Rákosník pozvedl hrdélko a roztomile zanotoval: „Do re mi fa sol la si do.” A bublající pramen vytryskl v gejzír. Gottstein rychle schoval Vincka do hnízda svých vousů a společně skočili do tryskající vody. Z dálky k nim doléhala druhá sestupující sloka nápěvu. Rozevřel se pod nimi podzemní svět, spletité tmavé chodby, labyrint šachet. „Dříve tu zářily barevné krystaly,” poznamenal sklesle Gottstein. „Kéž by se naše krajina zase uzdravila a znovu zazářila v celé své kráse.” dodal toužebně. „Je tu hodně zázračné vody, Cítím, že její prameny jsou léčivé. Ale jejich elixír nestačí,” zašeptal Vincek. „Počkej, něco mě napadlo.” Pavouček zavřel oči a poslal veškerou svou pozornost do srdce. Začal zpívat stoupající stupnici ptáčka Rákosníka a do rytmu písně ze sebe soukal své zázračné růžovozelené vlákno: „Do re mi fa sol la si do.” Zázrak. Kouzelné pavoučí vlákno prosvětlovalo tmavé chodby, začaly se rodit malé barevné zářivé krystaly. „Písní si posvítíme na temnotu. To je ten kouzelný lék, radostná hudba znějící z mnoha hrdel! Do re mi fa sol la si do,” notoval si pavoučí kluk i vousáč Gottstein a i další bytosti podzemí, a že jich tam najednou bylo. Skřítci permoníci, krtci, žížaly, larvy, brouci, semínka všech tvarů a velikostí. Všichni sborem zpívali stupnici léčivých osmi tónů. Zpěv se donesl i do paláce trpasličího vládce Belma, do jeho tmavé komnaty. Belmo otevřel unavené oči a zaposlouchal se do léčivého nápěvu. Pocítil teplo nejprve v palcích u nohou, pak se hřejivá vlna rozběhla po celém jeho prokřehlém a  zchřadlém těle. „Znovu cítím sílu! Děkuji za pomoc.” Vincka hřálo na srdci, že se celý kraj včele ze svým vládcem začal uzdravovat. Nastal čas loučení. „Fáféfífófú!” zavolal Vincek a kde se vzal, tu se vzal, už tu byl moudrý přítel Vítr. „Nashledanou Karlovarský kraji.”  

IMG 0717 1

O důvěře a odevzdání


Vítr s Vinckem na hřbetě svištěl nad stráněmi, kroutícími se řekami a horami. „Kam poletíme dnes?” ukončil nesměle mlčení pavoučí kluk a nedočkavě vyprávěl: „V noci se mi zdálo o kamenném městě, kde urostlí muži a vznešeně vyhlížející ženy v dlouhých šatech zapalovali ohně a tančili kolem nich. Tam bych se chtěl podívat,” zatoužil Vincek. „Inu, jak je libo, mladý nohatý muži. Vysadím tě tady v sadu Kaštánka. Je to krásný park kousek od nasavrckého zámku. Najdi kaštan s nejzakroucenějším kmenem. V jeho kořenech je komůrka. Je v ní ukrytý poklad, díky kterému můžeš cestovat proti proudu řeky času až do doby dřívějších obyvatel tohoto svérázného kraje. Vstoupíš mezi Kelty do jejich rozlehlého oppida. Ta slavnost, kterou zažiješ je Samhain, tajemný svátek mrtvých…,” odvětil Vítr a nechal Vincka sesednout. „Až budeš mít dobrodružství dost, zavolej mě… Fáféfífófú! Dávej na sebe pozor. Na brzkou shledanou, můj malý kamaráde.”
Vincek se rozhlížel po sadu, všude samé vzrostlé stromy s propletenými kořeny a ohromnými korunami. Procházel se mezi nimi, tolik kaštanů pohromadě ještě neviděl. Pozoroval jejich kmeny a snažil se najít ten nejzakroucenější. „Který to asi je?” zeptal se nahlas. V tu chvíli se vedle něj objevil klučina ve světlém plášti s kápí a bronzovou čelenkou. Vincek se lekl, ale to klučičí zjevení na něj šibalsky zamrkalo a pokynulo mu: „Dia duit. [ďíja gwiť] Is é Oscar mo ainm. Ahoj. Jmenuju se Oscar. Pojď za mnou, zavedu tě ke Stromu života.” Za chvíli už stáli před kmenem, jehož kůra vypadala jako několik do spirály stočených hadů. Jeho kořeny opravdu vykouzlily jeskyňku. Oba chlapci se do ní akorát vešli. V kořenové komůrce byla tma, kterou ozařoval zvláštní svit. Vycházel z amuletu zavěšeného u stropu. Vincek si ho zvědavě prohlížel. „Co je to?” pohlédl tázavě na Oscara. „To je vzácný přívěšek, Strom života. Dej si ho na krk. Vezme nás k nám, oslavíš s námi velký svátek konce roku.” Vincek zavřel oči a navlékl si amulet. Ocitli se s Oscarem na dřevěné loďce, která sama plula proti proudu řeky s černou vodou. Po jejích březích se mihotala světla. Pluli tak rychle, že světla vypadala jako nekonečné zářivé čáry. „Proplouváme Peklem,” zašeptal Oscar a dodal: „Musíme mít oči na šťopkách, někde tady v těch hlubokých lesích totiž žije sám Cernunnos.” „Kdo je to?” vyhrkl Vincek. Ale Oscar už nemusel nic vysvětlovat. Na břehu se objevila mohutná postava, na hlavě ohromné jelení paroží. Bytost to byla vznešená a obdivu hodná. Chlapcům se zatajil dech. Dřevěná loďka se zastavila přímo u nohou jeleního vládce lesů… „Dia dhaoibh! [ďíja jív] Bůh s vámi!” pronesl Cernunnos a mocně trhl hlavou až z jeho paroží vyšlehl smaragdově zelený blesk. V tu ránu kouzelná loďka zmizela a oba chlapci seděli na jeho rozložitém hřbetě. „Odnesu vás ke Stařeně!” Oscarovi při těch slovech ztuhla tvář: „Vždyť Stařena nosí smrt!” Vincek se překvapeně podíval na Oscara. Ale to už s nimi jelení vládce uháněl tryskem do hlubin lesa. Ocitli se před chatrčí. Linuly se z ní prazvláštní vůně, směsice bylin a doutnajícího dřeva. Vešli dovnitř a spatřili vrásčitou ženu s šedými vlasy sahajícími až na zem, jak usilovně pracuje rukama a něco u toho mumlá. „Čekám tu na vás, chlapci. Zrovna připravuji vaše panenky. Pojďte si je naplnit slámou a kouzelnými bylinami,” pravila, aniž by se k příchozím otočila. Vincek s Oscarem poslechli. „Vložte do svých panenek všechno, čeho se chcete zbavit, zlost, vztek, strach, nepříjemné zážitky. Stačí na to pomyslet. Panenka si to od vás vezme… A teď už honem, ať nezmeškáte slavnost.” Cernunnos a Stařena se rozplynuli v bělavém oparu a chlapci se kouzlem ocitli přímo u slavnostního ohně ve víru tančících žen a mužů oblečených jako ve Vinckově snu. „Tak přeci jen se mi mé přání splnilo,” žasl pavoučí kluk a dal se s Oscarem do bujarého skotačení. V tom se ozval odněkud z dálky tajemný hlas Stařeny: „Dejte své panenky pánům ohně. I ony už se nemohou dočkat, až si s nimi zatančí. Plameny vše staré a nepotřebné přemění v úrodný popel…” Chlapci tak udělali. Zaplavila je úleva a příjemné teplo. Z Vinckova hrdla se ozvalo: „Fáféfífófú!” A už tu byl Vítr. Vincek sňal z krku amulet Stromu života a vtiskl ho Oscarovi do dlaně: „Však ty už víš, co s ním, drahý příteli. Na shledanou.”