Neděle 16. prosince  
„Magdaléno, jak je možné, že tak mladá žiješ ve své chaloupce docela sama? To nemáš ani matku, ani otce? Ani sester, ani bratrů?” zeptala se trochu nesměle Marie.

Magdaléna se dala tichým hlasem do vyprávění: „Nemám již nikoho. Svého otce jsem nikdy nepoznala. Maminka mě vychovávala sama. Ani žádné sourozence nemám. Má maminka chodívala doprovázet skupiny pocestných a obchodníků přes hory, kterými jste i vy tak hladce nedávno prošli. Ne všichni to však dokážou tak, jako vy. Ne všichni dokážou tak dobře naslouchat hlasům přírody a jiných bytostí. Má maminka to stejně jako vy uměla. Vždy dobře cestujícím poradila, aby bezpečně prošli křivolakými stezkami. Také se dobře vyznala v bylinách, kamenech a jiných tajemstvích přírody. Když si lidé nevěděli rady, navštěvovali ji a prosili ji o pomoc. Ke každému byla vstřícná a milá. Mě už od miminka brávala všude s sebou. Vše mě naučila, vše mi předala. Ukazovala mi, jak naslouchat přírodě, jak hovořit s květinami, jak zpívat a tančit loukám, polím, nebi, zemi. Jak dýchat a odpočívat v rytmu přírody. Přírodu oslovovala jako velkou Bohyni, Bohyni Matku.

Jednoho dne ji požádala skupina obchodníků, aby je převedla přes hory. Vyšli brzy ráno. Já zůstala doma, abych obstarala jídlo a domácnost. Už mi bylo sedmnáct let. Dokázala jsem maminku již skoro ve všem zastat. Večer se dlouho nevracela. Měla jsem v sobě takový divný pocit. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Čekala jsem dlouho do noci. A když se nic nedělo, oblékla jsem se a vydala se na cestu do hor. Šla jsem rychle, nemohla jsem ani dechu popadnout. Najednou jsem uslyšela za sebou hluboký mužský hlas: Zastav se! Počkej! To mě vyděsilo.
Stála jsem jako vytesaná do kamene, bez hnutí, téměř bez dechu. Ve tmě se ke mně přiblížila mohutná mužská postava. Vystrašeně jsem toho muže pozorovala. Po chvíli jsem ho poznala. Byl to Izák, starý pastýř od nás z vesnice. Ulevilo se mi. Izák je muž s dobrým srdcem, i když je poněkud drsného vzezření. Padla jsem mu do náruče. Objal mě a hladil mě po vlasech. Cítila jsem, že je velmi nesvůj. Jako by věděl něco, co ho trápilo a co mi má říci a přemýšlel, jak s tím naloží. Podívala jsem se na něho. Měl oči zalité slzami. Holčičko, tvá matka, tvá maminka… už se nevrátí domů. Našli jsme ji s ostatními pastýři dnes večer v malé jeskyni tam nahoře. Už jsme jí nedokázali pomoci. Je mi to líto, plakal.
Moje maminka se už vznáší v nebesích, řekla jsem tehdy docela tiše. V srdci jsem pocítila smutek, ale zároveň klid. Moje maminka často a ráda pozorovala oblohu a vyprávěla mi o hvězdách a zvláštních světech tam nahoře. O tom, jak lidé přicházejí z různých paprsků. Také mi říkávala, že duše člověka je nesmrtelná, věčná. Že se nemám bát, až umře. Že to přece jen umírá tělo, že naše duše spolu pořád mohou být. Nikdy nezapomenu tato její slova. Dala mi velkou sílu vše překonat. Radovat se s maličkostí, docela obyčejných věcí, každý den.
Usedla jsem na zem, stébla trav mě hladila a konejšila, jako by to byly ruce mé milované maminky. Pozorovala jsem potemnělou, však krásnou oblohu. Tak jako to dělávala ona, moje maminka. A zpívala jsem píseň, která dokáže vyléčit všechna smutná srdce. Její láska a moudrost je stále se mnou, vím to, cítím to. A jí je na té její hvězdě, na tom jejím paprsku krásně. Začalo svítat…
    Před Tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou
    noc odchází a den jasně září.
    Před Tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou
    noc odchází a den jasně září.   
    Před Tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou
    noc odchází a den jasně září.

 

IMG 7469

Autor: Marie Snášelová Štorková

Sobota 15. prosince   
Magdalénin domek byl prostý. Jedna světnička, která sloužila ke všemu. K jídlu, práci, odpočinku. Bylo tam však útulno, teplo a z celého prostůrku byla cítit Magdalénina něha a otevřenost. Jehňátko i oslík se uvelebili přitisknuti vedle sebe v zádveří. Ostatní si sedli k malému dřevěnému stolu uprostřed místnosti. Magdaléna všem nalila kozího mléka, nakrájela chléb a do mističky nasypala datle a fíky. Stolek ozdobila vyšívaným prostíráním po mamince, čerstvě natrhanými květinami a krásnými kameny. Vše bylo tak obyčejně krásné. Seděli a začali společně odvíjet nit hlubokého rozhovoru.

Magdalénu zajímalo jejich putování. Ptala se však úplně jinak, než ostatní lidé... Zajímaly jí jejich pocity, dojmy, niterné prožitky. Řeč se stočila i na Magdaléninu noční vidinu nad skalami. Marie, celá udivená, řekla: „Myslela jsem, že to byl jen můj sen! To je zvláštní, že jsi to viděla.” „Bylo to nádherné. Mé srdce mi řeklo, že tam v horách je někdo opravdu čistý a krásný. Pocítila jsem posvátnou úctu. A pak jsem uslyšela, jak mé nitro promlouvá… souvisí to s tebou, proto právě ty jsi poctěna a můžeš tu nádhernou růži vidět. Jsi otevřená, dokážeš naslouchat, vidíš srdcem. Poklekla jsem, hladila zemi, zpívala nebesům a zaplavila mě obrovská vděčnost. Mým největším přáním bylo, se s tím Dobrem setkat osobně. Hned, jak jste přišli do vesnice, NĚCO mě k vám dovedlo. Věděla jsem, že jste to VY,” řekla mladá žena s očima zalitýma slzami dojetí. Pak se odmlčela...
Marie vzala Magdalenu za ruku. Mezi oběma ženami bylo vzácné pouto přátelství. Znali a neznali se krátce…

V tom se ozvalo hlasité ťukání na dveře. Na pozvání vstoupil dovnitř do místnůstky pastýř Jakub. „Nezlobte se na mě, že přicházím tak pozdě večer, ale říkal jsem si, že vám přinesu ještě něco na zub a že bych také rád s tak zvláštní návštěvou chvíli pobyl.” Snědý štíhlý muž položil na stůl sýr a olivy. „Přisedni k nám, Jakube,” přizvala jej Magdalena s něžným úsměvem. Srdce se jí rozbušilo jako zvon. Chovala k mladému pastýřovi hlubokou lásku, ale nikdy mu to neřekla. Tolik se styděla, tolik se bála odmítnutí. Pro lidi ve vesnici byla podivínkou. Myslela si, že i Jakub ji má za blázna. Jakub však zase tajně miloval ji. Ale přes svou stydlivou povahu, vždy, když se potkali klopil zrak, či se rychle vzdálil, aby se mu neroztřásl hlas. Dnes se však dokázal překonat. Něco jej do jejího domu naléhavě přivedlo...

    
Inspirace:
Pošleme dnes kapku lásky ze svého srdce tam, kde cítíme, že je jí zapotřebí...

il fullxfull.1584756542 5evl

Autor: Olga Sternyk

Pátek 14. prosince
Celý rozjaření s úsměvem na tváři se vydali znovu na cestu. Šlo se jim lehce, věděli, že osada, kde se chystali přenocovat je již jen pár hodin klidné chůze. Skalní cestička ještě chvíli mírně stoupala. Naši poutníci však byli veselí a stále se do kroku zpívali. Cesta se brzy stočila směrem k údolí. Začali klesat. Čím více sestupovali, tím více viděli živých tvorů. Na pastvině se pásli ovce a jiná domácí zvířata. Nad hlavami poletovali ptáčci.

Potkali po velmi dlouhé době i několik lidí. Mezi jinými i mladého pasáčka, který se jim představil jako Jakub, syn nejstaršího muže z osady. Vyptával se Marie s Josefem, odkud putují a proč. Vše mu povyprávěli: „Putujeme do Betléma. Pochází odtud náš rod. Jsme poslušni nařízení císaře Augusta o sčítání lidu a majetku.” Jakub se pocestných ujal: „Zavedu vás k nám. Pojďte. Musíte si dnes pořádně odpočinout po takovém dalekém a namáhavém harcování.”

Jakub je dovedl do vesnice. Když si u studny na prostranství mezi domy nabírali vodu, potkali mladou ženu. Byla krásná, tak obyčejně krásná. Příroda jí vymalovala nádherné tmavé oči s dlouhýma řasama, vlnité tmavé vlasy jí padaly až do půli zad. Když je žena spatřila, celá ustrnula. Její oči viděli to, co jiní dospělí lidé už vidět nedokázali. Viděla, jak se nad nimi vznáší nádherný květ. Takový, jaký viděla předchozí noci nad skalami. A kolem něj poletuje usměvavý andělíček asi tak velký jako docela malá muška. Její snědá tvář se samou radostí rozzářila: „Tak je to tak, jak jsem v noci viděla! To jste vy, kdož přicházíte z hor. To jste vy, ti krásní čistí lidé.” Samým štěstím je všechny objala. Poutníci na ni překvapeně hleděli. Marie si pomyslila: „To je nádherná bytost, tahle žena. Je tak mladá, tak moudrá.” Oběma ženám připadalo, že se znají už dlouho, celé věky…

„Jsem Magdalena. Žiju sama v malém domku na okraji osady. Můj dům je obyčejný, chudý, ale je tam teplo a hezky. Prosím, přijměte pozvání přespat u mě. Bude to pro mne pocta pohostit vás,” jemně se poklonila a pokynula jim, ať ji následují. Josef s Marií vděčně a bez váhání tu vřelou nabídku přijali. A to ještě netušili, jaké překvapení je čeká…

Inspirace:

Přidejme si dnes do domácí vánoční scenérie další postavičky: Jakuba, Magdalénu, ovečky… Krásný páteční odpočinkový večer.

9238de187305606924eeea62f06467ae

 Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/244249979766476405/?lp=true

Čtvrtek 13. prosince
Naši poutníci procitli z vydatného spánku. Sluneční paprsky je zašimraly na odpočinutých tvářích. Popřáli si dobrého rána a vyšli z jeskyně ven. Poděkovali své skalní komůrce za možnost spočinutí a vydali se na cestu. Josef chtěl toho dne projít celou skalní soutěskou až do nejbližší osady.
Oslík Šediváček je bezpečně vedl klikatou a místy hodně krkolomnou stezkou. Jako by jej něco vedlo. Naprosto přesně věděl, kudy se dát. Oslík se po svém usmíval, konečně mu byla dána taková zodpovědnost. Josef s Marií si ani nevšimli docela slaboučkého světýlka, které se jim mihotalo nad hlavami. Bylo totiž pro lidský zrak téměř neviditelné. Jen jehňátko v Mariině klíně a oslík jej dokázali vnímat.

Kolem poledne se na chvíli zastavili na malé skalní plošince, odkud bylo trochu vidět do údolí. V dálce zahlédli vesničku, do které chtěli kvečeru dojít. Zaradovali se tomu. Pojedli trochu chleba z Mariiny mošničky a na chvíli zavřeli oči, aby načerpali sil. Rozhostilo se úplné ticho. Najednou zaslechla Marie zvláštní zvuk: „Zní to jako mávání perutí. Maličkých křidélek. Co je to?” Oslík vesele odfrknul. Jehně radostně zabečelo. Jako by si obě zvířata řekla: „No to je dost, že jste si toho konečně všimli.” Josef s Marií pohlédli vzhůru. Nad nimi se vznášel docela maličký andílek. Měl úplně droboučká křidýlka a vypadal jako zlatá muška.
Smál se od ucha k uchu a zpíval:
    Moje malé světýlko
    chci, aby svítilo
    Moje malé světýlko
    chci, aby svítilo
    svítilo a svítilo a svítilo

    Tvoje malé světýlko
    chci, aby svítilo...

    Naše malá světýlka
    chceme, aby svítila…

    Nikdo nám je nezhasne
    chceme, aby stále svítila....

    A svítila a svítila a svítila a svítila...
Všichni se rozesmáli. Takový roztomilý doprovod. A dali se, každý jak dovedl, také do zpěvu.

Inspirace:

Dnes je svátek Svaté Lucie, patronky švadlen, krejčích i nevidomých. Dnes nepracujme, nýbrž oslavujme a odpočívejme. Zapalme si bílou svíčku a společně si zazpívejme.

17e7d6382790cd5daa5209a867b7325e

Autorka: ERICA von Kager

Středa 12. prosince
Zatímco naši poutníci spali schoulení v malé skalní komůrce, v nejbližší osadě odsud se v ten stejný noční čas děly zvláštní věci...

Jedna z žen, jménem Magdaléna, měla ve zvyku chodit v noci na procházku. Líbilo se jí, jaký je všude klid a ticho. Mohla být sama se sebou a v sobě. Vnímat jasně své pocity a myšlenky. Pomalu kráčela ztemnělou krajinou. Pozorovala ztichlé domy, kde odpočívali lidé, chlévy, kde podřimovala domácí zvířata…

Té noci ji zaujala obloha, byla celá zahalená do černých dešťových mračen. Až jí to nahánělo husí kůži po celém těle. Tak záhadně a trochu děsivě ta nebeská klenba působila. Pocítila v sobě velkou úctu. K přírodě, k tomu všemu, co nás přesahuje. Byla zvyklá při chůzi rozjímat, tím způsobem odpočívat. Pomyslela si: „My lidé jsme někdy tak bláhoví, že se domníváme, že nám patří celý svět, že jej ovládáme. Tak to přeci vůbec není, jsme součástí té celé nádhery, toho velkého tajemství. Příroda je mocná a s ní i všechny živly - voda, oheň, země, vzduch. Vždyť, co bychom bez toho všeho byli? My, lidští tvorové. Máme ale asi velkou úlohu a zodpovědnost v celém tomhle příběhu Země a Vesmíru. Jinak bychom tu nebyli a neměli taková těla, jaká máme. Nemohli bychom pracovat, konat, cítit, myslet…”

Magdaléna se odmlčela. Přála si, aby lidé správně uchopili svou úlohu. Aby byli zodpovědní, ohleduplní a respektu plní ke všemu viditelnému i neviditelnému kolem i v sobě samých. Aby už konečně uvěřili, že svět si tvoříme takový, jaký jej chceme mít a v jakém chceme žít.

Jak tak rozjímala, její zrak se najednou stočil k šedavým skalám, které se tyčily kousek od jejich vesnice. Uvědomila si, jak pevně a hrdě stojí už asi celou věčnost na tomhle místě. „Byly jste tu mnohem dříve než my všichni, kteří tady v osadě bydlíme. Jste krásné, mohutné, obdivuhodné,” řekla s vážností v hlase a poklonila se. Tak to dělávala často. Lidé ji někdy považovali za blázna. Ale ona to tak dělala už jako malá dívenka. Prostě věděla, že vše, o čem lidé říkají, že je to neživé, stejně živé je, akorát jinak, než jsou běžně lidští tvorové zvyklí. Nic si z posměchu a nepochopení však nedělala. Měla svou moudrost a té důvěřovala. Cítila se silná.

Najednou se nad skalami objevila zlatá záře, která je celičké zalila. Obloha zrůžověla. Černé mraky se změnily v purpurové. Magdaléna s úžasem hleděla na tu krásu. Z nebes zněly překrásné andělské hlasy. Takové slýchávala. Ano, slýchávala, když byla maličká, docela maličká holčička, ve svých dětských snech. Poklekla na zem a stále sledovala ten zázrak proměny přírody. Ozval se poslední vysoký nebeský tón a nad skalami vykvetla růže. Tak nádherný květ ještě nikdy Magdalénino oko nespatřilo. Úžasem ani nedýchala. Čas se zastavil. „Zázrak. Znamení. Odpověď, na mé otázky. Vyslyšení mých proseb…”, to všechno prolétlo mladé ženě hlavou. „V těch skalách je něco krásného, moudrého a čistého,” zamumlala a vděčně sklonila hlavu.    

Inspirace:

Přidejme dnes do domácí betlémské scenérie růži, či nějaký jiný nádherný květ. Třeba i my sami dnes rozkveteme a provoníme svět.

woman praying meditation painting print svetlana novikova

Zdroj: https://fineartamerica.com/featured/woman-praying-meditation-painting-print-svetlana-novikova.html

Úterý 11. prosince  
Všichni se uvelebili v té malé jeskyňce vedle sebe. Navzájem se hřáli, bylo jim hezky. Tak úlevně. Cítili, že dohromady překonají mnohé a že se společně nemusí ničeho bát. S tímto pocitem v srdcích usnuli.


Té noci přinesl nebeský posel Marii kouzelný sen...
Jejich skalní útočiště, ta kamenná komůrka se proměnila v semínko. Oni všichni byli tím semínkem, i spolu s celou jeskyňkou. Hověli si hluboko v zemi. Ta je objímala, hladila a kolíbala.

Semínko klidně odpočívalo a oddychovalo porostlinkovsku v úrodné půdě. Z hlubin země zněly nádherné tóny, které semínko svou prastarou písní hýčkaly. Pojednou se ozval vysoký tón ze shora, z nebes. Semínko se probudilo. Začala se z něj rodit docela malá rostlinka. Vypustila kořínky, které se zapouštěly hluboko do země. Tak hluboko, jak jen dovedly. Rostlinka cítila, že je bezpečně spojena se samotnou matkou Zemí. Že je její děťátko a že je u ní v bezpečné mateřské náruči. Zaradovala se. Dodalo jí to sílu a odvahu růst. Jemné nebeské ruce, stříbřité paprsky jí pomáhaly prodrat se zeminou. Rostlinka cítila, že má stoupat vzhůru. „Já chci jít cestou světla,” říkala pevně rozhodnutá. A tak stoupala, rostla, bujela. Odvážně se drala ven. A najednou tu byla. Zrozená v ten pozemský svět. Vzešlá z podzemního království. Překvapeně hleděla svým stonkem a listy do kraje. Všude samé skály, šedavé kameny. Téměř žádná zeleň. Na chvilku ji přepadl smutek. Představovala si jinak ten pozemský svět. Těšila se, že uvidí všemožné barvy, ucítí libé vůně…

Najednou však vysvitlo slunce a zalilo ty šedavé skály zlatavou lázní. Tmavé mraky ležící nad skalisky se rázem oděly do růžovo-fialového šatu. Pozemský svět se nádherně zbarvil. Začalo jemně mžít, jen tak, zlehýnka. Rostlinka ještě o kousek povyrostla a na konci jejího stonku se objevilo poupě. Z nebe zazněly andělské hlasy a poupátko se rozvinulo v nádherný květ. Ten rozjasnil a provoněl celý pozemský svět…
„Ten květ je chrám,” usmála se Marie ze spaní, „chrám, který máme každý v sobě.”


Inspirace:

Ponořme se dnes večer do hloubky svého srdce, do svého květu, do svého chrámu…

48617d651d1ef4c2cd33dea5bc9706a0

Zdroj: nelze dohledat

Pondělí 10. prosince  
Vítr skučel čím dál tím trýznivěji. Mračna se stahovala nad našimi znavenými poutníky. Najednou se ozvala ohlušující rána hromu a vzápětí temnou oblohu rozčísl blesk. Jako by se na chvíli úplně rozednilo. Tolik bylo z jednoho blesku světla!

Začalo pršet, ne však jen tak obyčejně… Byl to takový liják, jaký Josef snad nikdy nezažil. Provazy vody prudce dopadající na vyprahlou zem. Marie si zakrývala oči. Její nitro zaplavil obrovský strach. O jejich děťátko v bříšku, o malou ovečku schoulenou v klíně, o Josefa, o oslíka Šediváčka, o ni samotnou. Téměř nedýchala, celá se třásla. Zimou, panikou, nejistotou…  

„Co s námi bude? Zvládneme to? Prosím Tě, Bože, prosím vás Andělé, bděte nad námi. Nenechte nás napospas,” prosila v duchu vroucně.
Začala se tichounce modlit.
    Chvála budiž Tobě, Bože
    vždy při nás stůj
    nás opatruj
    Stůj při nás, Bože
    chválím Tě s pokorou
    bdi nad mou rodinou
    Amen

Nevěděla, jak dlouho šeptala ta slova stále dokola. Najednou si uvědomila, že už na ní nedopadají ty studené nekonečně se valící kapky. Josef ji hladil po vlasech. Byla u něho stulená v náručí. I s malým ovčím miminkem spinkajícím na jejím rostoucím bříšku. Šediváček je všechny krásně hřál.

Marie konečně otevřela oči. „Snad to není jen pouhý sen…,” řekla tiše. „Není, má milá, jsme v bezpečí. Našli jsme úkryt v téhle skále. Docela malou jeskyni, ale akorát se sem všichni vejdeme. Jsme zachráněni.” Marie pocítila velikou úlevu. Hluboko ve svém srdci děkovala. Bohu, Andělům, Josefovi… Dokázali to.

Inspirace:

V době druhého týdne Adventu můžeme postupně doplňovat do naší adventní scenérie s minerály/kameny, Josefem, Marií, oslíkem, jehňátkem a stájí v Betlémě i rostliny - třeba mech/chvojí/dle fantazie. Přejeme krásné tvoření...   

purification iris sullivan

Zdroj: https://fineartamerica.com/featured/purification-iris-sullivan.html

Neděle 9. prosince  
Marie zvedla malinkou ovečku do náruče. Pečlivě zkontrolovala, kde přesně je na kůži poraněná. Ta maličká na několika místech stále dost krvácela. Soudě podle rudých stop všude kolem, musela již ztratit dost té životadárné tekutiny.
Josef i Marie znali dobře různé byliny a zázraky z přírody, a tak si hned věděli rady. Nejprve jehněti omyli rány čistou vodou, kterou u sebe měli. Pak na bolístky přiložili listy jedné z léčivek, kterou našli bujně růst opodál. Ovečka se brzy uklidnila a přestala se třást. Cítila, že je již v bezpečí. Marie ji něžně hladila a laskavým hlasem konejšila. Nebylo pochyb, že se to rozkošné bělostné ovčí miminko stane dalším spolu poutníkem.
Marie si stáhla z vlasů šátek a zabalila ji do něho, aby jí bylo teplo. Josef své ženě pomohl nasednout na oslíka Šediváčka i s jehňátkem v plátěném pelíšku. Vydali se směrem ke skalám, které na horizontu ukazovaly své šedavé štíty. Josef měl v plánu noc strávit právě tam. Věřil, že v nich najdou bezpečnou skrýš před blížící se bouří.
Zatímco zachraňovali to nebožátko, obloha na sebe vzala temný plášť. Vichr začal zlověstně vít a svým divokým tancem zvedal ze země vše, co se jen zdvihnout dalo. Zrnka písku vířila všude vzduchem jako zdivočelé roje včel.
Pro naše putující to bylo velmi nepříjemné. Museli sklopit hlavy a někdy jít i téměř poslepu. Rukou si zakrývali oči. Kráčeli však odhodlaně dál. Věděli, že se nesmí nikde zdržovat. Všude kolem byla nekonečná planina. Tady se opravdu nebylo kde schovat. Z dálky k jejich uším doléhalo hřmění. Nad jejich hlavami se stahovala černočerná mračna. Josefovi proběhlo hlavou: „Jak je možné, že příroda dokáže tak rychle úplně proměnit svou tvář…” Věděl, že musí co nejrychleji dorazit ke skalisku. Pobídl oslíka a natáhl krok.     


Inspirace:

A máme tu už druhou adventní neděli. Zapalme další svíci na adventním věnci. Pomysleme při pozorování plamene na členy naší rodiny a na všechny naše přátele. Celý druhý adventní týden se nese ve znamení vztahů. Zkusme třeba v nadcházejícím týdnu rozeslat klasickou poštou vánoční pohledy těm, se kterými se přes svátky neuvidíme.

 

desert storm sally seago

zdroj: https://fineartamerica.com/featured/desert-storm-sally-seago.html

Sobota 8. prosince
Přenocovali v pasteveckém přístřešku, přikrytí Josefovým ručně tkaným pláštěm. Hezky hřál. Zima jim nebyla. I vítr na noc ustal. Ještě než usnuli, v tichosti pozorovali hvězdy zářící na nebi jako skvostné démanty. Šediváček zůstal před přístřeškem celou noc a legračně ze spaní odfrkával. O čempak se mu asi zdálo?
Ráno se probudili hned, když se slunce vyhouplo nad obzor. Jeho teplé paprsky je polechtaly na tvářích, jako by našim poutníkům říkaly: „Vstávejte, vyskočte a vydejte se rychle dále. Čeká na vás někdo, kdo potřebuje vaši pomoc.” To volání slunečních paprsků znělo docela naléhavě. Marie nerozuměla, co paprsky říkají, ale odněkud z jejího nitra k ní promlouval poněkud vážný hlas. Pobídla rozhodně Josefa: „Pospěš, můj milý, vydejme se rychle tímhle směrem po pastvině.” Šli rychlým krokem, téměř běželi. Marie naslouchala stále svému nitru. Oddala se naprosto něčemu, čemu se říká vyšší vedení. Něco jí říkalo, že se nemusí ničeho bát a že vše dobře dopadne. Jejich rychlé kroky je zavedly až k hustému jehličnatému porostu. Na zemi pod pichlavými větvemi byly kapky krve. Začali pátrat…
Po chvíli hledání, zaslechli docela tenoulinké sténání. Šli za tím zvukem. Hluboko v pichlácích objevili malinkaté chundelaté stvoření. Marie jej opatrně vyprostila z větvového vězení. „Vždyť je to skoro čerstvě narozené jehňátko!”   

Inspirace:

Dnes zůstaneme více na zemi :) Zkuste se podívat na mapu, jaká vzdálenost skutečně dělí Nazareth od Bethlehema. Možná budete překvapeni...Kolik asi Marie s Josefem museli ujít denně kilometrů?

starry sky 768x512

zdroj: https://isorepublic.com/stars-night-blue-sky/

Pátek 7. prosince
Přišel čas loučení. Josef s Marií se museli vydat na další pouť. Rozžehnali se se svými novými přáteli. Byli jim velmi vděční za jejich pohostinnost a přijetí. „Buďte sbohem, Miriam a Šimone. Ať se vám dobře vede. A drží se vás pevné zdraví. Děkujeme vám,” rozloučili se a i s věrným oslíkem Šediváčkem vyrazili.
Toho dne foukal silný vítr. Kráčeli tedy pomaleji, ale jelikož byli dobře odpočinutí a najedení, nepociťovali téměř únavu. Povídali si, aby jim cesta dobře ubíhala. A zpívali si do kroku…


    Světlo nekonečné, jehož jsme obrazem,
    láskyplné, věčné, na naši shlédne zem.
   
    Světlo probuzené, ze Světla vzešlá zář,
    pro nás narozená, pravdivá Světla tvář.

    Světlo přichází k nám, věčného Světla syn,
    čistý, nevinný sám, do světa lidských vin.
   
    Světlo přichází k nám, ze Světa výsostí,
    Světlo přichází k nám, zpívejte radostí.
    Světlo přichází k nám.
    Světlo přichází k nám.
    Světlo přichází k nám…

Jejich znělé hlasy, jeden vysoký ženský, druhý hluboký mužský, se tak krásně doplňovaly. Nebeské tóny jejich písně se nesly krajinou. Stromy všech druhů, stébla trav i všechny rostliny se v rytmu písně a za doprovodu svištění větru rozvlnily v překrásný tanec.
Josef pocítil ve svém nitru naprostý klid a mír. Najednou jako by začal více vnímat, kdo je on sám. Proč kráčí po boku své ženy právě teď tady. Zaplavil ho vděk. Vděčnost za život, za lásku, za zdraví a sílu, za své přátele, rodinu a domov. I on, tvrdě pracující muž, který své pocity často skrývá a drží bezpečně schované za ošlehanou a již trochu životem zvrásněnou tváří, najednou potichu plakal. Po tvářích mu stékala slza za slzou. Ale nebyly to perličky smutku… Byly to kapičky dojetí. Krůpěje plné lásky a absolutního naplnění. Ani je neutíral, nechal je volně stékat. Věděl, že před svou moudrou láskyplnou ženou nemusí nic zastírat. Marie jej objala, slzy mu dlaní setřela a zašeptala:  „Děkuji, můj milý...”   

Inspirace:

Téma na páteční zamyšlení v adventním čase. Popovídejte si sami se sebou/se svými dětmi/partnery/kamarády o tom, co je pro vás vděčnost a vděk. V jakých situacích je prožíváte? Poděkujte třeba každý večer a každé ráno něčemu či někomu. Uvidíte, že vaše dny budou hned veselejší...

Poznámka: Báseň v textu s názvem Světlo přichází k nám je od Milana Horáka. Děkujeme moc za tak krásný text.

 

CmsImage 301

Autor obrazu: David Newbatt