O výjimečnosti

„Táto, v náhonu zase teče úplně černá voda. Ani dneska nebudeme moct mlít obilí,” ozývaly se nešťastné hlasy dětí mlynáře Josefa z Kalikovského mlýna. „’Zas ta tmavá voda!’ ‘Pane Sládku, dneska pivo vařit nebudem´. Ta voda dočista páchne!’ ‘Co jsou to za čáry a kouzla s naší vodičkou čistou a voňavou jako alabastr?’”, ozývaly se další hlasy z okolí Boleveckých rybníků. Lidé tohoto jinak velmi přívětivého a laskavého kraje již začínali být nešťastní - už po několik dní tekla v Boleveckém potoce dočista tmavá voda. Nešťastní byli i ptáci, myši, ryby a další zvířata, rostliny i stromy. Všichni bez vody strádali. V rákosí u Velkého Boleveckého rybníka plakala drobná kachnička: „Bojím se, že tady všichni umřeme. Achichouvej.” Její teskné volání zaslechl starý Krkavec František a snesl se k ní, aby ji ukonejšil: „Neboj se, maličká. Znám někoho, kdo by nám mohl v našem trápení pomoci. Jen počkej chvilku.” Krkavec František byl ve vzduchu jako doma. Rád se vznášel v nebeských výšinách. Moudrý Vítr byl jeho odvěkým přítelem. František se vznesl vysoko k mrakům, zakroužil nad posmutnělou listopadovou krajinou a vepsal svými černými křídly do vzduchu vzkaz: „Větře, prosím, přines k nám kouzelného pavoučka Vincka. Je to naléhavé.”
    Tanec vzduchu je rychlý, tak si Vítr Františkův vzkaz přečetl téměř hned: „Kamaráde, tentokrát tě čeká vyřešit, zdá se, pěknou záhadu. Vysadím tě tady na břehu rybníka Košináře, určitě se brzy objeví krkavec František a pomůže ti, bude-li to třeba. Hodně zdaru, můj milý pavoučí brachu.” „Snad na brzkou shledanou, Větře!” zavolal ještě Vincek, ale to už se ani nenadál a seděl na lesklých Františkových perutích. „Zdravím tě, Vincku. Něco jsem mezitím vypátral. Donesu tě ke staré kolomazné peci. Je to odtud co by kamenem dohodil u Kamenného rybníka. To budeš koukat.” A opravdu. Vincek nemohl uvěřit vlastním očím. Pec na kolomaz byla zahalena tmavým dýmem. Ozývalo se z ní praskání a další podezřelé zvuky. Doutnala, čoudila, čpěla. V jednu chvíli se dým nadzvedl a Vincek s Františkem ke svému úžasu spatřili obří žábu. Ropucha to byla. Pohybovala se mezi vozíkem se dřevem a rozžhavenou pecí s takovou hbitostí, že na ni oba jen užasle hleděli. Počínala si naprosto jistě. Vyráběla kolomaz. Hodně kolomazi. Část nalévala do dřevěného džberu a část se škodolibým úšklebkem lila do potoka. Oběma detektivům bylo hned jasné, proč je voda v Boleveckém potoce již pár dní tak tmavá. Ale proč to k čertu ta ropucha dělá? K čemu tolik kolomazi… František s Vinckem se schovali do svahu za nejbližší strom a tiše ropuchu pozorovali. Když měla džber plný, donesla ho k druhému vozíku, který stál opodál. Černou mastí pečlivě promazala všechna čtyři kola, zkontrolovala jestli se pěkně otáčejí. Byla spokojená. Pak se vrátila k peci, naložila do ní další polena a vydala se s prázdným vozíkem kamsi mezi stromy… „Sedni si, Vincku, na má křídla. Poletím potichu za ní. Budeme ji sledovat. Ta ropucha se jmenuje Petruna. Všichni v našem kraji se jí bojí. Je to taková věčně naštvaná a protivná podivínka. Nikdo ji nemá rád. Snad jen její mladší sestra, krásná ropucha Pivena, k ní stále chová trochu laskavého citu. Ale té se Petruna vyhýbá jako čert kříži a kolem Pivenina roztomilého příbytku z rákosí chodí již pár let pořádně velkým obloukem. Jen aby ji nezahlédla, jen aby ji nepotkala.” „Zvláštní,” pronesl Vincek a dodal zamyšleně: „Zkoušel se někdo někdy Petruny zeptat, proč je taková…” Zpovzdáli sledovali Petruninu práci. Dojela s prázdným vozíkem k obrovské jeskyni vyhloubené v zemi. Říká se jí Petrovská díra. „Žáby, žábyfuk, teď už ani muk. Sneste se žabí přízraky do Boleveckých luk,” zamumlala Petruna a nad její hlavou zakroužilo hejno okřídlených zelených žabích duchů. Létali do jeskyně a vynášeli obrovské kameny, které nakládali na Petrunin vozík. Když byl naplněný, chytli ho a i s Petrunou ho vezli ke kopci jménem Krkavec, vytáhli ho až nahoru, kde už leželo nepočítaně balvanů, které tam neustálou prací postupně takto odvezli. To už Vincek nevydržel, seskočil z Františkových perutí a odvážil se jít k ošlivě vyhlížející ropuše. „Proč tohle všechno děláš? Vždyť je to taková dřina!” podíval se na ni s pochopením a přátelsky se na Petrunu usmál. Snad jeho úsměv či laskavě znějící slova způsobily, že se Petruny výraz jak kouzlem proměnil. Původně šedozelená Petruna najednou celá zrůžověla a z jejích velikých ropuších oči ztékaly obrovské slzy. „Má sestra je ve všem lepší. Je krásná a na co sáhne, to jí jde. Všichni ji mají rádi. Já jsem špatná a ošklivá. Celá taková od malička nepovedená. Nemám žádné kamarády a nikdo mě nemá rád. Chtěla bych být v něčem výjimečná. Tak jsem si zavolala na pomoc černými ropušími kouzly a čáry žabí přízraky, ty mi pomáhají postavit tady na kopci Krkavci vysokou rozhlednu z kamenů. Tady vysoko budu žít, rozhlížet se do kraje a vládnout mu. Žabí přízraky mi prozradily tajemství, že kdo žije nejvýš, ten je nejmocnější…” Při poslední větě se žabí přízraky ošklivě zachechtaly a zmizely. „Petruno, nevěř tomu, co ti přízraky našeptaly. Tvé srdce v té největší hloubce přece ví, že největší moc má láska,” pohladil Vincek ropuchu po uplakané tváři. „Co kdybys svou rozhlednu na Krkavci postavila nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní. Otevři své srdce a začnou se dít zázraky.” Petruna se začala usmívat. Její tvář radostí dočista zkrásněla. „Děkuju ti, kouzelný pavoučku,” rozloučila se s vděčností a pustila se do práce, která jí konečně dávala smysl. Fáféfífófú.

ropucha                                

O umění naslouchat

Vincek se na křídlech Větru vznášel v oblacích nad krajinou připomínající rozvlněný kouzelnický plášť… z té výšky pozoroval louky s pasoucími se stády krav, kopce, pole a lesy oděné do barevného podzimního šatu. Vítr zářil radostí nad pestrobarevnými listy houpajícími se na stromech. „Fáféfífófú. Lístky, lístečky leťte, leťte! Oblékněte zem svou oranžovou, červenou a žlutou krásou,” zadul zvesela. Jeden z javorových lístků se větrným vírem zatoulal nahoru až téměř pavoučkovi na dosah. „Skoč, kamaráde. Čeká tě další dobrodružství,” zadul Vítr podruhé. Vincek se zhluboka nadechl a skočil! Chvíli si tak sám plachtil na svém růžovozeleném vlákně, které se třpytilo v paprscích odpoledního slunce. Vtom se pod ním objevil právě onen barevný javorový list a pavouček na něm přistál jako na záchranném člunu. Lístek se zaradoval, že má tak roztomilého kapitána, a vydal se s ním na další pouť krajem. „Vincku, vidíš pod námi ta městečka? To je Žďár, Hlinsko, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Jihlava… A ten krásný hrad, to je Lipnice. No a támhleta tajemná zřícenina u Humpolce se jmenuje Orlík. Ale z řečí ptáků vím, že tě dnes mám zanést ještě dál…” Lístek se šikovně vlnil ve vzdušných proudech jak loďka na moři. Tu se začali snášet níže. Vincek uviděl pod sebou město s krásnými domy a vysokou věží. „To je Třebíč,” zašeptal lístek. Prolétli malebnými uličkami až se dostali na rynek. A z něj fááá až na Jejkov, kde stojí klášter a kostel Proměnění páně. Minuli sošku Svatého Jana Nepomuckého pod schodištěm do kostela a šups vlétli otevřenými dveřmi rovnou dovnitř. Vincek zavřel oči a nasál do sebe omamnou vůni kadidla. Přistáli v malé boční kapli přímo u kamenné křtitelnice. „Já si tady chvilku odpočinu a ty se jdi podívat, kolik je v ní vody, Vincku,” zívl unaveně javorový list. „Je v ní jen pár kapek,” řekl tiše Vincek, když se nahnul z okraje nádoby na svěcenou vodu. „To jsi na to kápnul, kouzelný pavoučku. Proto jsi sem na javorovém lístku dneska doplachtil. Potřebuji, abys mi pomohl znovu sem dovést kouzelnou vodu!” ozval se pisklavý hlásek. Vincek spatřil šedou myš, která na něj mrkala svými černými očky. „Pojď za mnou,” pískla. A v tu chvíli se ztratila v povaleném mosazném džbánu. Vincek neváhal a vydal se za ní na tajuplnou výpravu. Čas se v džbánu dočista ztratil a myška s pavoučkem najednou nebyli v kostele... Byli na poli. Tam zrovna oral se svým volkem mladý muž. Byl urostlý, měl opálenou pleť. Po skráních mu stékaly krůpěje potu. Ten den stejně jako v předchozích nekonečných měsících bylo totiž úmorné vedro. „Ach, slunce, tolik pálíš. Vždyť mi svým žárem sežehneš celé pole - brambory i pšenici. Ach, podívej se ze své výšky, hlína je suchá jak troud. Když se neurodí, celá moje rodina i lidé z vesnice nebudou mít co jíst. Prosím, smiluj se nad námi. Pozvi už konečně na nebe dešťové mraky. Všechny studánky nám v tom suchu bez konce vyschly, voda v potocích téměř neproudí. Slituj se nad námi,” prosil úpěnlivě mladý muž. Jenže slunce pálilo dál. Vincek i myška vše pozorně sledovali. Po chvíli se Vincek odvážil promluvit: „Přišli jsme ti na pomoc.” Muž se ulekl, nevěřil vlastním očím, „Pavouček, který mluví lidskou řečí...,” podivil se. „A ještě k tomu mluvící myš,” zasmála se šedivá kamarádka a zavrtěla dlouhým ocáskem na pozdrav. „Jak mi vy dva asi tak můžete pomoci?” zapochyboval muž. „Třeba tak, že dovedeme naslouchat i těmto drobným klasům či maličkým bramborovým hlízám,” zasmáli se oba tvorečkové. „Aha, a co tedy říkají,” zeptal se nedůvěřivě mladík. „Ztišme se chvíli. A ty důvěřuj,” řekl vážným hlasem Vincek. Všichni umlkli a v tichosti poslouchali, o čem zpívají horkem ztrápené rostlinky: „Najděte schovaný pramínek, ze země vyvěrá. V místě, kde kvete barvínek,chrání jej kamínek. Tam voda radostně své kapky dá.” „Děkujeme,” volali všichni tři a vydali se hledat ztracený pramen. Srdce je vedla. Za chvíli už společně tancovali kolem fialových kvítků. Nadzvedli kámen a opravdu tam byl - pramen útloučký jak myší ocásek. „Zpívejte mi, prosím. Čím víc budete zpívat, tím větší budu,” ozval se hlásek průzračný jak voda sama. Vincek s myškou začali zpívat: „Nejedna studánka malá se o pramínek bála, aby nezapadl do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení. Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese. Kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo.” Mladý muž pobrukoval nesměle s nimi: „Jakobych tu píseň odněkud znal…” Vtom se shora ozval mocný sluneční hlas: „Bodejť bys ji neznal. Vždyť ti ji zpívávala babička, když jsi byl ještě v kolíbce. Ale zapomněl jsi na ni. Většina lidí zapomněla písně pro vodu. Až si na ně znovu vzpomenete a vzkřísíte je, nebude o vodu nouze.” A tak všichni zpívali z plných plic, tančili a děkovali. Z pramínku byl najednou pramen, sílil v potůček a potok, za chvíli v říčku. Pole se zaradovalo a rostlinky s ním. Nebe překryla opona laskavých dešťových mraků. Začalo pršet. Byl to takový pěkný zalévací deštík, který každého, kdo má rád zemi, radostně pohladí na duši. Přišel čas loučení. Myška obtočila ocáskem pavoučka. Udělala tři myší otočky a už byli zase zpátky v kostele u javorového lístku: „Křtitelnice je zase plná průzračné křišťálové vody. Dokázali jste to, kamarádi.” Od otevřených dveří do kostela se ozvalo známé: Fáféfífófú. A už tu byl Vítr, který nesl Vincka zas dál vstříc dalším dobrodružstvím. 

stažený soubor 1

 

O kouzelné Babičce a žíznivém drakovi

 

„Vincku, po večerních červáncích k nám doputoval nebeský vzkaz. Máme se dnes v noci vydat k šedovlasé babičce až do Ratibořic. Babička tam již roky žije sama v malé roubence. Má prý jedno velké přání, které jí můžeme vyplnit pouze my dva.“ Vincek již dříve slyšel Větra o kouzelné Babičce vyprávět. Dobře věděl, jak moc ji chová jeho vzdušný přítel v úctě pro její moudrost. Pavouček se již nemohl dočkat, až ji konečně uvidí tváří v tvář. Letěli oblohou, která se už pomalu převlékala do hvězdného pláště, nad hrady, městy i překrásnými zámky. „Podívej, to je hrad Kost. A támhle Častolovický zámek, který má kolem sebe voňavý závoj utkaný z růží ze zámecké zahrady. A Náchodský zámeček, vršku kulatého...,“ zanotoval Vítr svou oblíbenou písničku. 

Snesli se na zem. Ocitli se v ovocném sadu, kde to vonělo zralými jablky a hruškami. Kde jinde to tak voní než u Babičky... Ozvalo se vrznutí a ze dveří roubené chaloupky vyšla stařenka. Úsměv jí rozjasňoval životem zvrásněnou tvář. Její modré oči však vypadaly jako oči dítěte, ve kterých bez ustání tančí jiskřičky radosti. „Dobrý večer, vy dva světoběžníci,“ řekla zvesela a oba něžně pohladila po tvářích. Posadili se společně na zápraží a chvíli jen tak mlčky naslouchali usínajícímu dni. Pavoučkovi i Větru běželo hlavou: Copak si to jen Babička přeje... jaké přání jí můžeme vyplnit jen my dva. Všude byl klid, jen odkudsi zblízka k jejich uším doléhalo bzučení. „Co je to, Babičko?“ nevydržel už mlčení Vincek. Babička se dala do řeči: „Mládenci, na staré jabloni se mi včera uhnízdil roj divokých včel. Včely miluji nade vše. Již mnoho let je chovám a naslouchám jim. Vím, co si včelky povídají, a tak jsem porozuměla i tentokrát jejich bzukotu... Přilétly až z dalekého Skalního města s prosbou o pomoc. Prý tam strašlivý úder hromu probudil z věčného spánku obřího kamenného draka. Drak měl takovou žízeň, že vypil jedním douškem všechnu vodu v kraji. Pak se prý uhnízdil na vykotlaném kmeni ohromného stromu. V tom vykotlaném stromu se prý ukrývá poklad, který draka znovu na věky uspí a v celém Skalním městě zase bude zurčet dost vody pro všechny.“ Babička se na chvíli odmlčela a pak dodala: „Chlapci, potřebujeme se co nejrychleji dostat do Skalního města. Tam už si společnými silami poradíme. Jsem již stará a bez vaší pomoci bych to nedokázala.“ Na staré jabloni se v tu chvíli včely utišily, až na jedinou – s korunkou na hlavě: „Kdo jiný by si uměl lépe poradit než vy tři... v čase babího léta, kdy si vítr ve vzduchu pohrává s kouzelnými vlajícími pavučinkami, které vypadají jako babiččiny dlouhé stříbrné vlasy.“ Včelí královna se na Babičku, Vincka i Větra tajemně usmála: „Důvěřujeme ve vaši moudrost. Brzy na shledanou.“ Fáféfífófú. Zavolal Vítr a zahalil Babičku i Vincka do svého větrného pláště, aby se jim letělo co nejpříjemněji. Přeci jen byla již Babička křehkou stařenkou a na jeho křídlech, kde obyčejně sedával při cestách Vincek, by ji mohlo ofouknout. 

Zanedlouho se ocitli nad krajem, který vypadal dočista jako zkamenělé město. Vincek si všiml Skalního hradu, kamenného Orlího hnízda, kamenné Lvice, Trpaslíčka, zkamenělého Starosty i Starostové. Všude bylo zvláštní až mrtvé ticho. „To je pro to, že tu nikde nezurčí voda,“ řekla Babička a dodala: „Támhle vždy bývalo jezero a támhle Stříbrný pramen. Kampak se poděl Velký i Malý vodopád?“ „Babičko, to přece ten žíznivý drak,“ odpověděl Vincek. A v tom ho uviděli. Usazeného v hnízdě z obřího vykotlaného kmene. Mrkli na sebe, každý hned věděl, co má udělat. Vítr nejprve tiše vysadil Babičku, která se schovala kousek od drakova ocasu a začala splétat ze svých dlouhých vlasů stříbrnou síť. Pak hvízdl na Vincka, který se spustil na kouzelném vlákně přímo k drakovu čenichu a spřádal jak nejrychleji dovedl velkou růžovozelenou pavučinu. Když se Babiččina a Vinckova síť propojila v jednu velkou, do které se podařilo draka zaplést, začal Vítr dout tak silně jak jen dovedl. Drak se chtě nechtě musel vznést vysoko do vzduchu, kde se díky kouzelné pavoučko-babiččí síti začaly dít divy. Drak se zmenšoval a zmenšoval, až se z něj stal dráček malý jak obláček, z kterého spadly přesně tři kouzelné kapky přímo do vykotlaného stromu, kde měl prve své hnízdo. Ty kouzelné kapky oživily pramen, který se pod kmenem stromu skryl před obřím drakem. A krajem se znovu rozeznělo zurčení a bublání vody. Oživl Velký a Malý vodopád. Jezírko se naplnilo až po okraj. Vincek se ještě před cestou zpět do Babiččiny roubenky zatoužil podívat do vykotlaného kmene. A co tam nevidí... ještě jeden poklad se tam skrýval kromě pramene... „Med tu je!“ Jako pozdrav od divokých včel. A tak se od té doby říká říčce, která ve Skalním městě pramení Metuje. Fáféfífófú.

adr

 

O kouzelných perličkách 

„Kam poletíme dneska, Větře?” zeptal se pavouček svého vzdušného přítele. „Tentokrát nás čeká kraj horských luk a bystřin, kde to voní barevným lučním kvítím. Kraj, kde se Krkonoše potkávají s Jizerskými horami.” Vincek s Větrem prolétli nad Sněžkou, podívali se k pramenům Labe, z výšky si prohlédli města Jablonec i Liberec, zakroužili nad Ještědem. Vinckovi se zalíbil vysílač, který vypadal jakoby spadl odněkud z hvězd. „Vincku, slyšíš to pískání. To už tě asi někdo volá...” Vítr vysadil pavoučka na vzrostlém modřínu a byl fuč. „Rád tě vidím. Jmenuju se Kulíšek,” ozval se z větve tichý hlásek. Překvapený Vincek spatřil drobnou sovu, tak malou, že připomínala spíš většího vrabčáka. „Nediv se, že jsem tak malý, vždyť ty taky nejsi zrovna obr,” odvětil Kulíšek s úsměvem. Vincku, poprosil jsem Vítr, aby tě zavedl do našich končin. Jizerka potřebuje tvou pomoc. Prý jsi kouzelný pavouček. Než ti mou kamarádku představím, něco ti o ní povím... Před mnoha lety jsem si tak poletoval nad břehy Jizery. Všimnul jsem si, že po ní pluje loďka z kůry, něco se v ní hýbalo. Zaslechl jsem i jemný pláč. Přivolal jsem na pomoc ostatní zvířata z lesa, luční víly i lesní skřítky, abychom lodičku společnými silami vynesli na břeh. Bylo v ní děťátko droboučké jak semínko. Holčička-víla. Neměla u sebe nic, jen její hrudníček zdobil překrásný náhrdelník z korálků barev duhy. Dali jsme jí jméno Jizerka, podle řeky, jejíž proud ji k nám donesl. Přijali jsme ji za svou. Vyrostla mezi námi na loukách a v lesích. Když Jizerka dospěla, táhlo ji to do světa. I když se na zdejších paloučcích cítila hezky, přeci jen ji to lákalo poznat také lidi. Toužila zjistit, odkud se na zemi vzala i se svým duhovým náhrdelníkem. Prochodila celý kraj, mnohému se ve světě lidí naučila. Šla od vsi ke vsi, od městečka k městečku. Tu pomáhala jako švadlena, tu jako pradlena, tu jako kuchtička. Lidé se obdivovali jejím až nadpřirozeně šikovným rukám. ‘Holka je to zručná, což o to, ale je celá taková zvláštní’, ‘Kdo ví, odkud přišla, snad ani člověkem z masa a kostí není’, ‘V tváři má zvláštní záři jako mívají hvězdy na nočním nebi’, říkavali o ní a vlastně se jí i trochu báli. Proto nevydržela u nikoho na práci dlouho. Jakoby jí duhové korále, které nikdy nesundávala z krku, stále někam vedly… Odkud se vzal můj duhový náhrdelník?, ptávala se mě Jizerka často a já nevěděl, co na to říct. Jednou si celá utrmácená ustlala na noc na louce plné barevných květin. Zdál se jí zvláštní sen. Z hvězdné oblohy k ní po duhovém mostě sestoupila krásná paní, celá se třpytila jako ta nejjasnější hvězda. Jizerko, tvůj náhrdelník se mi tuze líbí. Máš kouzelné ruce, vyrob takový náhrdelník i pro mě. Když to do sedmi dnů dokážeš, splním ti jakékoliv přání. Po těch slovech se krásná paní vrátila na hvězdnou oblohu.” Kulíšek se odmlčel. Právě k nim pod modřín přiběhla Jizerka, které se v rukou houpalo na tkanici šestero korálků: „Kulíšku, všech šest korálků se mi podařilo za pomoci tepla ze slunce a barevných lučních kvítků vytvořit, akorát ten sedmý růžovozelený se mi pořád nedaří uvinout. Vždycky změní barvu, nebo mi na větvičce praskne. Nejde mi to! Ach, kéž by mi tak někdo pomohl,” posteskla si. „Růžovozelený, říkáš?” zbystřil Vincek, když uslyšel jaký korálek Jizerce schází. „Tak s tím bych ti možná pomoci uměl,” usmál se a snesl se na svém kouzelném vlákně právě té kýžené barvy z větve na Jizerčinu dlaň. „Však já dobře věděl, koho k nám po Větru pozvat,” hvízdnul vesele Kulíšek. Jizerka se s Vinckem na dlani začala točit v paprscích slunce a zpívala: „Perličko duhová, perličko kouzelná, vinu tě s láskou, vinu tě s přáním, ať perel tkanice rozzáří líce té krásné hvězdné paní.” Jizerka dozpívala a zastavila se. V dlaních se jí na tkanici houpalo sedmero korálků, které se podobalo těm jejím na krku jako vejce vejci. „Povedlo se, povedlo se!” volali Vincek s Kulíškem. Začalo se stmívat, na nebi se objevily večerní červánky a zanedlouho i první hvězda. Z té jako prve v Jizerčině snu sestoupila zářivá paní. Jizerka jí podala vlastnoručně vyrobený náhrdelník. „Děkuji ti, Jizerko, dokázala jsi to. A už je ti určitě nad hvězdy jasné, že je tvým úkolem na zemi kouzlit radost svými zářivými korálky. Právě pro to jsi stvořená... A jaké je tvé přání, holčičko?” „Chtěla bych vědět, odkud jsem připlula, krásná paní.” Jizerko, před časem jsi se kouzlem zrodila z duhového semínka zalitého hvězdným třpytem. Ten náhrdelník ti vložila na krk sama Královna hvězd. To vodní víly tě pak položili do loďky z kůry, aby tě pak našli tví přátelé. Sbohem, má milá, kouzelnice. Přinášej lidem na zemi trochu té třpytivé hvězdné nádhery.” Fáféfífófú...

IMG 3115

O písni srdce

Vincek a Vítr se vznášeli nad vysokými hřebeny hor, které připomínaly zuby obří šelmy zakusující se do hlubokých zelených údolí. „Vincku, podívej, Lysá, Smrk, Kněhyně a támhle Travný a Javorový. To jsou jména hor, které tady v Beskydech už od věků bdí nad spravedlivým pořádkem,” ukazoval Vítr zvídavému příteli vrcholky pod nimi. „Zajímalo by mě, co mě tady čeká…”, pousmál se zamyšleně kouzelný pavoučí kluk. „Vincku, než tě vysadím, poslechni si jeden příběh o zpěvu až z hlubin srdce,” dal se Vítr do vyprávění a při tom odnášel pavoučka z valašských luk nad meandry řeky Odry směrem k Jeseníkům. „Žil byl jeden chlapec. Jmenoval se Prokop a pocházel z bohaté rodiny z města. Když dospěl v mladého muže, svěřil mu jeho otec důležité místo v rodinné továrně, kterou houževnatě krok za krokem vybudoval. Prokop byl bystrý, rychle se po boku svého zkušeného otce učil. Roky ubíhaly, Prokopův táta zestárnul a rozhodl se podnik předat do rukou syna. Prokopovi šla práce dobře, ale někde uvnitř sebe čím dál častěji slýchával zprvu tichý hlásek: tvá duše patří lesům, v zeleni a tichu je tvůj klid. Práci, kterou s poctivostí sobě vlastní každý den vykonával, začal postupem času brát jako povinnost, vždyť to otci slíbil, nemůže ho zklamat. Ale hlas uvnitř byl čím dál silnější. Do Prokopovy tváře se vepsal smutek, jiskřičky z jeho očí barvy uhle pohasly. Až jedné noci za letní bouřky, přiletěl mu někdo na pomoc. Sám král lesa, orel skalní jménem Praděd. Sedl si na okenní římsu a díval se na spícího Prokopa svýma pronikavýma očima. Ten pohled probudil Prokopovy touhy naplno. Hned druhý den sebral veškerou svou odvahu a šel si promluvit s otcem. Popravdě mu řekl, co jeho srdce šeptá a že ho to táhne do samoty lesního ticha. Po chvíli mlčení otec chápavě pokýval hlavou. Ač nerad, nechal syna svobodně jít za písní srdce. Prokop se toulal krajem, poznával kouzla přírody, byliny, stromy, houby, ptáky, zvěř. Stal se z něho poustevník s dlouhými vousy i vlasy. Dost se změnil, ale jeho tvář zářila štěstím a oči barvy uhle jiskřily tak jako nikdy předtím. Po čase se usadil v opuštěné pastoušce v horách, kde po svém hospodařil. Měl pár oveček a včely, které si k němu samy našly cestu, žil z darů lesa a malé zahrádky. Často k němu přicházeli zajíci, laně a další zvířata, měli k němu důvěru, považovali ho za svého. Prokop jim rozuměl aniž by potřeboval slova. Když bylo nějaké zvíře zraněné či nemocné, Prokop ho dokázal svými bylinnými mastmi vyléčit. S každým trápením dovedl pomoci. Tak hluboce rozvinul svůj vrozený dar naslouchání, že i každé rostlině rozuměl a věděl na co je hojivá,” Vítr skončil své povídání a mrkl na Vincka: „ale teď už hop dolů po kouzelném vlákně, brachu, myslím, že tě támhle někdo potřebuje…” Vincek se ani nenadál a už se houpal na svém růžovozeleném vlákně nad drobným chundelatým tělíčkem s načervenalou srstí. Bylo to stvoření, které bylo sotva pár dní na světě soudě podle nejistých krůčků a slaboučkého mňoukání, které vyluzovalo. „Kdepak ses tady vzal, maličký?” zeptal se ho Vincek. Kotě hned nastražilo ouška až se mu krátké černé štětičky na jejich koncích zježily. „Hledám mámu,” mňoukl smutně malý rys a dodal: „Kručí mi v bříšku, dal bych si mlíčko.” „Neboj se, nějak si poradíme. Slyšel jsem o někom, kdo nám určitě pomůže.” Vincek rychle upředl veliký pavoučí kokon, takové hnízdo z kouzelných pavoučích vláken, do kterého rysátko uložil, a pak zašeptal fáféfífó a už tu byl větrný vír, který nesl pavoučka i se vzácným mňoukajícím balíčkem zpět nad hřebeny Beskyd až ke staré pastoušce. „Poustevník Prokop ti pomůže, uvidíš,” chlácholil Vincek malého rysa. A opravdu. Prokop se ujal toho maličkého, obstaral mu mléko a jeho zesláblé tělo každý den koupal v lázni z hojivého jalovce. Vincek také pilně pomáhal a doprovázel svého chlupatého kamaráda na každém kroku, učil ho poznávat všechno, co už sám věděl a vyprávěl mu dobrodružství ze svého putování kraji. Prokop dal rysátku jméno Ludvík na počest svého otce. Malý rys mu totiž otce svou houževnatostí v mnohém připomínal. Jednoho letního večera objevil Vincek na nedaleké lesní cestě neznámé stopy: „Podívej, Prokope, stopy podobné těm Ludvíkovým, ale mnohem větší.” „Máš pravdu, Vincku,” usmál se poustevník a pohladil Ludvíčka po hlavě: „určitě se brzy dozvíme, čí srdce šlo za svou písní…” Nedaleko od nich v křovisku to zapraskalo a kde se vzala tu se vzala, stála před nimi nádherná rysí samice, která s očima plnýma lásky a dojetí hleděla na svého synáčka, kterého tak dlouho hledala. To bylo radosti ze šťastného shledání. Oba rysi zůstali žít v lesích u Prokopovy chalupy. Stali se z nich věrní přátelé moudrého poustevníka. „Ale Vincku, ty už nasedni na má křídla, než se sem vrátíš, tak na nás ještě pár dobrodružství čeká. Fáféfífófú.”

IMG 2916

O lásce a nenávisti
Byl pozdní červnový večer. Vítr a Vincek se vznášeli nad divokou krajinou, kde se hlavy hor jménem Jeseníky někdy skrývají až v mracích. Slunce se ještě drželo za poslední paprsek na nebi, ale už se chystalo jít na kutě. „Větře, podívej, Slunce se loučí…,” řekl pavouček. Z nebe se ozval jasný hlas: „Dnes jsem na oslavu svého svátku – Slunovratu - svítilo nejdéle za celý rok. Teď už jsou tu světlušky, které ti, odvážný pavoučku, posvítí na cestu do temného podzemí. Bytosti na zemi zužuje ta nejzákeřnější nemoc, trpí nedostatkem lásky. Jejich srdce omotal černokněžník Keron do šedých lepkavých vláken nenávisti.” „Slunce, je na světě nějaký lék na tuhle strašnou nemoc?” zeptal se smutný pavouček. „Ano, Vincku. Na každý neduh existuje lék. Ale teď už je čas. Odvahu, příteli!” rozloučilo se Slunce. Vítr vzal spolu s Vinckem na svá vzdušná ramena i několik svatojánků a všechny odnesl na kopec hustě porostlý stromy. „To je vrch Špláz, vypadá jako kus ementálu, to voda, slunce a vzduch jej vyzdobily škrapy a protkaly chodbami a jeskyněmi. Vincku, dnes je kouzelná Svatojánská noc. Čas, kdy hlubiny země dávají dary...,“ rozloučil se Vítr. Vincek se rozhlížel, spatřil bylinami porostlé mýtiny, všiml si příkrých skalních srázů. Někde hluboko pod sebou zaslechl zpěv vody, zněl však tak teskně. Svatojánci s hořícími lucernami ho zavedli na nádvoří Zkamenělého zámku, uprostřed kterého byla studna. „To je Svěcená díra, dál už s tebou nemůžeme. Ale ještě ti na cestu dolů prosvítíme tu černočernou tmu,“ rozloučili se svatojánští broučci. Vincek se několikrát zhluboka nadechl a vydechl a skočil dolů. Zdálo se mu, že letí snad celou věčnost. Jak by také ne, vždyť padal do samotných útrob země. A najednou žuch. Dotkl se lepkavého kamene, odrazil se od něj a zůstal se na svém kouzelném vlákně klinkat hlavou dolů sem tam jako na houpačce. „Co tu chceš? Co tu chceš?“ nesly se jeskyní stovky hlasů. „Visíš hlavou dolů, ale nejsi jeden z nás! Vrať se odkud jsi přišel!“ Vincek se po chvíli ve tmě rozkoukal. Dalo by se říci, že celý prostor byl svým způsobem krásný, ale tak nějak chladně. Stěny i strop zdobily nádherné krápníky, načechrané vápencové záclonky, ale vše vypadalo jako mrtvé. „Brrr, mráz mi přejel po těle. Jako by to tu bylo očarované!“ Ze všech stran zíraly na Vincka páry žlutých očí, pod kterými se bělaly ostré zuby. Jeskyně byla naplněna nepříjemným zápachem, který se linul od smutně bublajícího podzemního potoka. Tekla v něm voda popelavé barvy. Netopýři tu jedovatou vodu hltavě pili. Jeskyní prostor pojednou prostoupil hlas, z kterého vstávaly vlasy hrůzou: „Jen tak dál, netopýří bratrstvo. Pijte mou vodu a braňte mou říši. Zvláště v tuto noc buďte ostražití před lupiči. Zlaté kapradí kvete jen jednou za rok a patří jen mně! Mohu tak vládnout celému světu. Má šedá a pro lidi neviditelná vlákna už se lepkavě proplétají všude, všude, všude. Za to vděčím vám a tomuhle zdánlivě neškodnému proudu vody... Ó, jak jsem mocný! Klaňte se velikému Keronovi!“ „Tak je to tedy. Tenhle padouch očaroval podzemní vodu, kterou pijí nejen netopýři tady v podzemí, ale i mnoho bytostí na zemi, když tato voda vyvře na denní světlo. Keronova lepkavá vlákna se tak pomalu, ale jistě dostávají ke všem srdcím, která se nakazí nenávistí,“ pomyslel si Vincek. Vzpomněl si však, že černokněžník pronesl něco o zlatém kapradí, kterého se nesmí nikdo zmocnit. Ihned se hbitě schoval do nejbližšího krápníkového brčka. Nikdo si ho nevšiml až na... „Neboj se mě, pavoučku. Jmenuju se Špráněk. Jsem nejstarší z netopýrů a starám se o to nejvzácnější, co tu v podzemí střežíme. Nasedni si na můj hřbet, ukážu ti to,“ zašeptal netopýří dědeček a odletěl s Vinckem do odlehlého koutu jeskyně. „Óóó, taková krása,“ vydechl Vincek úžasem. Ve vší té podivné lepkavé šedi totiž najednou spatřil něco ryze krásného a dobrého... bylo to zlaté kapradí, které se zrovna chystalo rozkvést. Ta nádherná rostlina k němu promluvila hřejivým hlasem plným lásky: „Já jsem ten lék, který hledáš. Špráněk mě zalévá křišťálově čistou neočarovanou vodou, tím i na něj Keron nemůže. A Vincku, tvé kouzelné vlákno je silnější než to Keronovo lepkavé. Vždyť ty jsi přišel nezištně pomoci, nasadil jsi vlastní život, abys zachránil ostatní. Keron je pouhý sobec toužící po moci. Spojíme naše síly a vše se v dobré obrátí. Teď utrhni můj květ a nech se překvapit!“ Vincek udělal, jak mu kapradí řeklo. Jeskyní se rozezněla krásná píseň jako by utkaná ze slunečních paprsků. Ta hudba čistila celý prostor, ze všech stěn, krápníků i netopýrů se s každým novým tónem smývala lepkavá šeď. I otrávená voda v potoce se stávala jasnou a průzračnou. A Keron? Na něj ty léčivé tóny působily přesně opačně... Svíjel se na zemi, hlavu si držel bolestně v dlaních. Postupně se zmenšoval, až z něj zbylo jen maličké šedé smítko, které se přilepilo na jeden z krápníků. Snad kdyby zase bytosti na zemi někdy zapomněly na sílu lásky... „Fáféfífófú!” zavolal ještě s úlevou Vincek svého vzdušného přítele.

IMG 2497

Milovníci příběhů: čtěte!
Kniha PUTOVÁNÍ na hithitu


PUTOVÁNÍ bude naše nová autorská kniha. Na jejím vzniku se můžete podílet i vy, a to prostřednictvím platformy www.hithit.cz, kde od 19. května běží 37 denní kampaň na podporu tohoto jedinečného projektu.

Máte rádi Vánoce, tradice, vůni vanilky a perníčků? Jste milovníci poetických příběhů a snových ilustrací? Toužíte po hlubokých prožitcích a naplněném čase se svými blízkými? 
PUTOVÁNÍ je kniha, která provede dospělé i děti den po dni celým vánočním časem, od 1. prosince až do 6. ledna. Je krásné si uvědomit, že celé toto období trvá 37 pohádkových dní a 37 kouzelných nocí. Každý den nalistujeme novou kapitolu starého příběhu, který všichni alespoň trochu známe a o Vánocích si jej vyprávíme i o něm zpíváme. Uhádli jste? Ano, sama Marie s Josefem budou našimi hlavními hrdiny. Možná budete překvapeni, jak moc se jejich životy podobají těm našim. I když se jedná o staré biblické vyprávění, kniha svým pojetím oslovuje dnešního člověka. Nečekejte složitý náboženský text, ale poetické vyprávění plné života.
„Rády bychom knize PUTOVÁNÍ umožnily doputovat ke svým čtenářům ve hmotě. Vždyť by byla škoda, že by nenávratně zapadla v elektronickém šuplíku. Tištěná kniha je prostě tištěná kniha! A zejména tato, která se může stát každoročním společníkem ve vánočním čase. Díky crowdfundingu se nám podařilo úspěšně dokončit již dva naše autorské projekty Pohrátky knižní verzi a Pohrátky audio verzi. Tomuto způsobu finanční podpory s lidskou tváří i nadále věříme a zejména v této době nám dává smysl,” vysvětluje autorka rukopisu Pavla Soletka. „Na každého, kdo náš projekt tímto způsobem podpoří, čeká mnoho krásných odměn, mezi kterými samozřejmě dominuje kniha PUTOVÁNÍ s osobním věnováním, ale i další přitažlivé dary. Co třeba obdarovat své blízké autorským příběhem s ilustrací přesně na míru… Všem přispěvatelům předem děkujeme za podporu. Věříme, že kniha PUTOVÁNÍ přinese svým malým i velkým čtenářům mnoho radosti,” dodává ilustrátorka Marie S. Š.

 56635028 2573178129420454 5566266126578483200 o

 

 

O cennostech a ctnostech
„Větře, cítím ve svém pavoučím těle, že mě tentokrát čeká velké dobrodružství…” pronesl Vincek vznášející se v oblacích se svým vzdušným druhem. „Ano, vzhůru na Kokořín za partou loupeživých rytířů. Tahle banda už tam napáchala dost velké škody! Je potřeba jim zatnout tipec!” odvětil Vítr a vysadil pavoučka na něčem podivuhodném… „Kde to jsem? Samé lesy a skály a v dálce hrad vznešeně se tyčící nad hlubokým dolem,” podivil se Vincek. „Sssss,” ozvalo se těsně vedle pavoučka. „Stojíš na okousaném kamenném klobouku, na skalní houbě Pokličce. Nediv se, v našem kraji kameny ožívají. Jen vítr ví, kdo je zde v kámen proměněn. Jsssem ssslepýš Vlhošť a přicházím ti na pomoc, beze mě bysss špatně dopadl, kamaráde. Petrovští jsou rytíři, kteří se neprávem tak ctnostně nazývají! Vždyť oni žádné rytířské ctnosti nepěstují, leda tak NEctnosti vyznávají. Marně bys u nich hledal štědrost, pokoru, trpělivost, laskavost, čistotu, sebeovládání a pracovitost. Starý Petrovský z Petrovic, hlavní lapka a postrach celého okolí, touží jen po bohatství. Pro zlato a jiné drahocennosti neušetří nikoho. Jeho ukrutnost nezná mezí,” zamrkal beznohý ještírek na pavoučka. „Něco s tím musíme udělat. Ale jak na ně vyzrát?” uvažoval nahlas Vincek. „Zaslechl jsem dneska ráno od pampelišek u studánky, že ti loupežníci chtějí ukrást poklad, který je ukrytý někde ve skalním bludišti. Lidé z vesnice se prý již tolik báli té kruté sebranky, že ukryli všechny cennosti někde ve skalách,” zasyčel smutně slepýš Vlhošť. „Obávám se však, že ta cháska z kokořínského hradu ten poklad stejně vyčenichá!” prohlásil Vincek s jistotou v hlase. „Musíme jim to překazit!” dodal odhodlaně. Vlhošť s Vinckem hbitě sešplhali z kamenné houby Pokličky až dolů do lesa a vydali se na průzkum terénu. Rozhodli se nejprve zjistit, kde se nachází skrýš s pokladem. Čekala je nelehká cesta skalním labyrintem. Ještě že se zde Vlhošť tak perfektně vyznal. „Neboj, Vincku, znám to tu jako své boty, i tu nejmenší voštinu ve skále, to jsou ty malé dírky v kamenech, vidíš je? Často v nich totiž uvízne nějaká larva nebo červík, mňam, to si na nich pochutnám!” Vincek se podivoval nad roztodivnými podobami skal: „Ožívají mi před očima. Támhle je obr, támhle zase faraon, tady leží žába. A tady vedou nějaké ohromné kamenné schody. No to je teda výšlap!” trochu si postěžoval. Najednou slepýš vykřikl: „Pozor, rychle se skrej. Slyším nějaké hlasy.” A opravdu. Po chvíli se ze skalních křivolakých uliček vynořilo několik žen a mužů. Na zádech a v podpaží nesli obrazy, sošky, truhlice a jiné vzácné předměty. Šli velmi ostražitě, dobře věděli v jakém ohrožení jsou, že klidně za každým skaliskem na ně může vyskočit nějaký proklatý loupežník. „Rychle, nasedat!” pošeptal pavoučí kluk slepýšovi. Oba se ukryli do rance na zádech jedné z žen. „Podívej, schovali jsme se k obrazu bílé holubice. Ta nás ochrání,” řekl s jistotou v hlase Vincek a mohl by v tu chvíli přísahat, že viděl, jak na ně holubice z obrazu povzbudivě mrkla. Lidé s námahou vystoupali nekonečné schodiště, po chvíli chůze najednou muž vedoucí celou karavanu kdesi zmizel. „Jako by se do země propadl,” pomyslel si Vincek. Ale za chvíli zmizel i on spolu s Vlhoštěm a jejich statečnou nosičkou. Ocitli se v jeskyni plné těch nejskvostnějších předmětů, nádherné obrazy ve zlatých rámech, menší i větší truhlice plné šperků a drahých kamenů… Lidé zde opatrně složili svůj náklad, pak se pomodlili a poděkovali za to, že dorazili ve zdraví až sem. V tichosti vyšli jeden po druhém ven, pavouček i slepýš je následovali. Vše vypadalo nadějně, nikde živáčka, když tu najednou… „Ruce vzhůru! Vzdejte se! Konečně víme, kde je poklad! Hahaha!” ozval se chraplavý hlas starého Petrovského. Loupežníci obestoupili vyděšené vesničany. Žádná šance na útěk. Lapkové zmenšovali kruh až tak, že se jejich zlé oči střetly s těmi vystrašenými úplně zblízka. „Co s námi jen bude?” zaplakala žena, která prve nesla obraz s holubicí. „Hahaha, domu už se nevrátíte, krasotinko! Tím si buď jistá!” Vincek se zhluboka nadechl a šel nalézt pomoc dovnitř sebe sama. Kolikrát už se takto dostal z lecjaké šlamastyky. Z hloubky své pavoučí duše prosil o pomoc. A tu najednou, kde se vzala, tu se vzala, nad jejich hlavami se objevila nádherná bílá holubice. Prolétla se nad celým shromážděním a upustila bělostné pírko, které se pomalu vznášelo vzduchem. „Fáféfífófú!” zavolal Vincek. Vzápětí odněkud zafoukal Vítr a peříčko se postupně dotklo všech loupežnických hlav. Když zašimralo posledního, všichni zkameněli. Snad navěky...   

IMG 1938

O pýše a spravedlnosti

„Vincku, dnes tě vysadím na jihu naší země. Čeká na tebe tajemství blat a slatí. Je to kraj ticha a klidu, kde jen tu a tam zaslechneš žabí zakvákání. Kdysi dávno se ve zdejších jezírkách zabydlely různé rostliny. Ty časem stárly, nořily se na dno stojatých vod, kde už nemohly dýchat, a proměňovaly se v léčivou rašelinu. Jedno z těch jezírek je však zakleté, lidé se k němu od jisté doby bojí přiblížit. Prý tam straší…,” řekl tajemně Vítr. „Ale tomu ty jistě přijdeš na kloub,” dodal záhadně a sfoukl svého přítele přímo do rákosí na břehu jezera.
„Brrr,” oklepal ze sebe Vincek načervenalou vodu. Takovou temnou barvu mají všechna rašelinná jezírka, na kůži od ní zůstávají i chuchvalečky drobných částí rostlin. Pavouček se rozhlédl kolem sebe. Uviděl rákosí, vysoké trávy, vřes a kapradí. Kolem jezera stála hradba z trpasličích bříz. Všiml si také jedné zvláštní vysoké borovice. „Vypadá tak vznešeně. Jako by to byla zakletá princezna,” zašeptal Vincek. Ve větvích borovice to najednou zašumělo...
Den jako korálek, ticho a klid
závany křídel volavek nad hladinou.
Na břehu rybníka stojí tu borovice němá
prý princezna je to co v rákosinách cosi hledá.

Jen však ukáže se měsíce bledá tvář
na rybníku místo borovice pak rusalku Ridradirdu uhlídáš.
Pavoučí detektiv zbystřil sluch, aby mu neuniklo ani slovíčko z té zvláštně tklivé písně. Opakoval si v duchu zas a znova ta záhadná slova. Pak vykřikl: „Princezna, borovice, něco hledá v rákosí, když vysvitne měsíc, místo borovice se objeví rusalka Ridradirda. Co jsou to za kouzla? Na to se podíváme…” a schoval se do úkrytu v plavuních na břehu kousek od zpívající borovice. Pozoroval, jak tu a tam nad hladinou proletí muška a někde zmizí. „Další záhada!” bručel si do stočených předních nožek.
Začalo se smrákat, nad jezírkem se rozprostřela noc. Vyšel měsíc. A v tom…místo borovice se na hladině objevila loďka a v ní rozcuchaná postava. V rukou držela dlouhé bidlo, kterým řídila loďku. Sem tam mávla čímsi, co vypadalo jako síťka na motýly, do vzduchu. Vinckovi to počínání připadalo prapodivné. „Opravdu zvláštní. Rusalka na loďce. Proč to všechno dělá?” lámal si hlavu. Pak uslyšel něco jako štěkání a vytí. Jako by tu někde byla hladová smečka vlků. Dočista leknutím nadskočil. Rusalka Ridradirda veslovala rychle k jeho úkrytu. Vincek se bál, že ho objeví, strachy téměř nedýchal. Ale Ridradirda si ho ani nevšimla, její pozornost byla upřena k zvláštní rostlině, která měla na sobě nafouklé části vypadající jako bubliny. „Hodná Bublinatka, hodná. Vždyť už jsem u tebe. Sedni. Tu máš, ňaminku.” Bublinatka lapla všemi svými tlamičkami po muškách a můrách, které jí ze své síťky přímo do otevřených chřtánů Ridradirda nasypala. „Ach tak je to s těmi muškami, masožravka je to,” vykřikl bystře Vincek. Rusalka zpozorněla: „Kdo to tady mluví. Někdo tu je. Stopa, Bublinatko. Hledej!” Masožravka se ve vodě pohybovala hbitě jako vodní psík. Hned zavětřila a chytila Vinckovu stopu. Pavouček neměl šanci, hned byla u něj a rozštěkala se na celé jezero. Ridradirda Vincka chytla do dlouhých prstů a zvesela řekla: „Šikovná, Bublinatka. Dostaneš po večeři výborný moučník.”  A strčila vyděšeného pavoučího kluka do jedné z jejích otevřených tlam. Vincek strachy znehybněl, zavřel oči. Horečně přemítal, co teď. „Zpívej!” ozval se závan větru, který pavoučkovi přivál nápad. Vincek začal roztřeseným hlasem zpívat: „Na břehu rybníka ssstojí tu borovice němá, prý princezna je to co v rákosssinách cosssi hledá, cosssi hledá, cosssi hledá…” Ridradirda zpozorněla, jako by jí ta píseň cosi připomněla. „Cosi hledá, cosi hledá. Ano ano, vždyť já přece cosi hledám. Jak jsem na to jen mohla zapomenout…” Někde z hloubi duše k ní připlul obraz jí samotné. Dříve byla krásnou zlatovlasou princeznou. Bydlela na nedalekém zámku. Lidé ji však neměli rádi, protože byla pyšná a stále se vychloubala, že je nejkrásnější, nejchytřejší a nejbohatší. Jednoho dne se však nevrátila z vyjížďky k jezírku domů. Od té doby se říkalo, že jí tajemné rašelinné bytosti proměnily v rusalku Ridradirdu, která musí za trest každou noc bloudit po jezeře a ve dne téměř nehnutě stát v podobě borovice. Když však najde cosi, co jí kdysi patřívalo, dostane šanci se za své vychloubání omluvit a vše napravit. Její prokletí pak bude zrušeno.
Vincek ani v krku Bublinatky nepřestával zpívat. Rostlina se najednou rozkašlala, to jí asi Vincek zaskočil v krku. Ozvalo se zaskučení a z chlupaté zelené huby vylétl pavouček třímající něco třpytivého. „Můj medajlon se slunečním kamínkem! Můj medajlon!” Vincek vzácný šperk Ridradirdě pověsil na krk. V tu chvíli vyšlo na nebi slunce a zalilo celé jezero zlatou září. Ridradirda se proměnila v krásnou zlatovlasou princeznu. „Děkuji ti, odvážný pavoučku. Zachránil jsi mě.” Vincek se princezně poklonil: „Rádo se stalo. Ale teď už běž domů na zámek honem všechno napravit. Sbohem, krásná princezno z Borkovických Blat.” Z nebe se ozvalo: „Fáféfífófú!” „Sbohem tajemné jižní Čechy.”

IMG 1481 1

O mámení a řádu

„Vincku, dnes nás čeká let k severozápadní hranici naší země. Budeš tam mít důležitý úkol,…”, řekl zamyšleně Vítr svému pavoučímu příteli. Letěli rychle. Vítr měl z nějakého důvodu naspěch. A Vincek z jeho sporých slov vnímal celým tělem hrozící nebezpečí.
Vznášeli se nad místy, která jakoby ani nebyla na naší planetě. Připomínala spíše vesmírnou krajinu plnou kráterů s otevřenými tlamami, bez zeleného koberce, s doutnajícími komíny. „My jsme na Měsíci, Větře?” ptal se udiveně pavoučí kluk. „Ne, Vincku, jsme pořád v naší zemi. I do této podoby pozměnil člověk prostředí k obrazu svému, aby si vzal, co potřeboval…”, odvětil Vítr a pokračoval v letu ještě více na sever.
Příroda pod nimi se oděla do úplně jiného pláště. Mnohem staršího a honosnějšího. Vítr zakroužil nad tajemně vznešenou krajinou plnou vzrostlých stromů, které tady tančí již celé věky. Jako rytíři zde stály skály v šedavé zbroji z písku. V roklinách pod nimi se vlnily vody řek, říček a potoků. Vinckovi se nad tou nádherou až dech tajil. Najednou v oblacích zpozoroval hejno ptáků, které se neustále zvětšovalo. A jak tak na ty ptáky hleděl, uvědomil si zvláštní věc: „Větře, podívej se. Vždyť ti ptáci letí jako omámení. Plácají křídly jako roboti, jakoby byli bez duše.” „Vincku, doufal jsem, že si toho všimneš. Nemůžu ti k tomu nic říct, dál už to musíš vyzkoumat sám. Vysadím tě právě teď!” vykřikl náhle Vítr a překvapený pavoučí kluk se skutálel do obrovského hnízda. A nebyl v něm sám… Kolem něj se hned strhla ptačí symfonie, nebo spíš pro jednoho pavouka dost nepříjemná kakofonie: „Ňam, ňam, ňam, pavouka si k snědku dám, má je noha, má je hlava, má je tahle hmyzí strava. Dej ten zobák pryč, křičím z ptačích plic!” V hnízdě se strhla mela o to, které ze sokolích mláďat si pochutná na tak nebývalé dobrotě. Sokolí matka a otec se totiž už dlouho neukázali z kusem žvance u svých hladových potomků. Ti jen natahovali své rozčepýřené krky a nedočkavě je vyhlíželi. Vincek však nezaváhal, jelikož na ohrožení života si už na svých dobrodružných toulkách začínal zvykat. „A dost, vy neopeřenci! Jsem pavoučí detektiv Vincek a přišel jsem vyšetřit, co zvláštního se to tady děje. „Kde jsou vaši rodiče?” Ptáčata se utišila a to největší z nich píplo: „Nevíme.” „Jak dlouho tu nebyli?” pokračoval ve výslechu. „Dlouho,” píplo nejstarší ptáče a dodalo: „Máme strach a taky hlad.” Tu k nim z velké dálky dolehl nepříjemný zvuk, takové uším až odporné vytí, ale vzduchem se nesla snad nejkrásnější vůně, kterou jen kdy můžete cítit. „Co to má znamenat?” podivil se pavoučí detektiv. „Vůně jak z rajské zahrady, zvuky jak z nejstrašidelnějšího snu. Musím tomu přijít na kloub.” „Jdu s tebou!” ozval se neznámý hlas. U sokolího hnízda se objevil černý pták s dlouhým červeným zobákem a ještě delšíma rudýma nohama. „Jsem Čikonigra, starý černý čáp. Jsem asi tak starý jako tahle krajina sama, špatně slyším, jsem slepý a už ani necítím. Ale jsem stále rád na světě a umřít se mi nechce. Možná, že tohle je ten úkol, na který ještě čekám.” Vincek bez váhání nasedl na lehce prošedivělý Čikonigrův hřbet. Znovu se ozvalo to děsivé vytí. Pavouček navigoval téměř hluchého Čikonigru přímo ke zdroji toho nelibého zvuku. Za chvíli byli u cíle. U obrovské skalní brány. Před branou bylo natěsnáno nepočítaně ptactva všeho druhu. A tam na její druhé straně spatřil Vincek tvory velké jako lvy, s osmi dlouhýma nohama, s ohnivýma očima, jimž šlehal z nozder oheň. Trochu jako kočky, trochu jako psy. Z tlamy jim čouhalo šest ostrých tesáků, tři nahoře, tři dole. Když se Vincek z prvního úleku vzpamatoval, všiml si, že ze svých chřtánů vypouštějí salamandry, ohnivé bytosti, kteří zlověstně tančí ve vzduchu a zapalují suché větve. „Jak je to možné, všude to tu hoří, ale necítím zápach spáleniny, naopak cítím tu nejkrásnější vůni na světě,” zašeptal Vincek. „To jsou Kluriové,” řekl tiše Čikonigra. „Mezi námi ptáky se o nich vypráví legendy. Pro nás jsou tou největší pohromou. Chtějí nás všechny zahnat na jedno místo a sežrat. Ta vůně, kterou vypouštějí způsobí, že ptáci zapomenou na svou přirozenost, na své pudy. Přestanou pečovat o svá mláďata a začnou toužit po fata morganě, po vysněné neexistující zemi, kde se nemusí o nic starat, kde zmizí všechny povinnosti. Tím tak Kluriové zničí ptačí svět. Ovládnou nás a udělají z nás bezduché roboty bez vlastních tužeb a vůle, pouze plnící rozkazy. Rodiče zapomenou na své děti.” „To je ale strašné. Musíme ty všechny omámené ptáky zachránit. A jak to, že na tebe to zlé kouzlo Kluriů nepůsobí, Čikonigro?” zeptal se Vincek. „Stáří mě zachránilo. Mé smysly ochably. Necítím tu vůni, o které mluvíš.” Vinckovi je vše jasné, ale vrtá mu v hlavě ještě jedna záhada: „Čikonigro, jak to, že Kluriové nemohou projít skrz bránu a začít svou děsivou ptačí hostinu?” „Zavři oči a podívej se na bránu celým svým tělem, malý detektive…” Vincek udělal, jak mu staroušek řekl a spatřil někoho, koho si do té doby vůbec nevšiml. Obrovskou bytost se zlatým mečem ve vztyčené paži v šedočerné lesklé zbroji a ohnivou tváří, která hořela spravedlivým plamenem. „Kdo je to? Jak je možné, že jsem si ho před tím nevšiml?” „Je to zvláštní, ale někdy vidíme více, když zavřeme oči. To je Strážce brány, Vincku. Chrání naše hranice. Ale jeho síla není věčná, cítím, že už mu pomalu dochází…” Vincek horečně přemýšlí, pak si vzpomene na svého větrného přítele a z jeho tělíčka začne vycházet zlaté světlo utkané z vláken lásky. Vzpomene si i na další své přátele. A světlo kolem něj sílí. Najednou zaslechne odněkud zevnitř přátelský hlas: „Voda je mocná čarodějka.” Vincek ta slova opakuje nahlas. A Čikonigro radostně volá. „Ano, děkuji, už si vzpomínám. Voda!” A popoletí na konec obrovské brány, kde zpod kamenů vyvěrá pramen. „To je Pramen vzpomínek,” volá a nabírá do zobáku tolik vody, kolik jen se do něj vejde a kropí jimi všechno ptactvo, které už se málem odevzdalo krvelačným Kluriům. Jakmile kapičky léčivé vody dopadnou na křídla ptáků, vše se mění. Jakoby do nich znovu vstoupil život, vymaňují se ze zlých čar a kouzel. Vzpomenou si na svá mláďata čekající celá hladová v hnízdech. Otáčejí se a již znovu sami sebou ve svých opeřených tělech odlétají zpět domů ke svým přírodou stanoveným povinnostem, díky kterým zůstává svět stále tím opravdovým světem. „Fáféfífófú!” Loučí se s magickým Ústeckým krajem a jeho bytostmi i Vincek již sedící na křídlech Větru.  

ústecký kraj